Byl jsem velmi zlobivé dítě, a to jak doma tak ve škole. Doma to řešili v mezních případech pohlavkem nebo naplácáním na zadek. Dokonce i učitel na základní škole si na třídní schůzce vyžádal souhlas k tomu, aby mi mohl dát v případě potřeby pohlavek. Moje máma mu ho celkem bez problémů dala. A poté kdykoliv, když jsem svým zlobením ve škole překročil hranice únosnosti, milý učitel mi vlepil pohlavek a byl klid.

Toho učitele jsem nejen poslouchal, ale měl jsem ho i velice rád. Ukázal mi celkem jasně a srozumitelně meze, které je nutno ve světě respektovat. Meze, které jsem vlastně svým zlobením hledal, abych se zbavil existenciální nejistoty v neznámém světě, kterou každé dítě silně pociťuje. Mezitím byly tělesné tresty ve školách zrušeny, protože se celkem oprávněně usoudilo, že tyto záležitosti jsou výlučnou doménou rodičů.

Ministrně pro lidskost Džamila Stehlíková navrhla zákonem zakázat veškeré tělesné tresty dětí, včetně pohlavků. Rodiče by za pohlavek mohli být trestně a i jinak stíháni. Paní Džamila není zdejší, takže asi netuší, že u nás máme k pohlavkům poměrně vřelý vztah. Po generace vychováváme své děti nejen s láskou, ale i s pomocí něžných trestů, jako je třeba pohlavek nebo naplácání na zadek. Tyto tresty jsou stejnou součástí naší kultury jako například pohádky od Boženy Němcové. Jsou děti, které pohlavek nebo naplácání na zadek nikdy nepoznaly. Jejich rodiče to nepovažovali za nutné. Jiné děti, jako třeba kdysi i já, si pohlavků užili až až. Bez této pomůcky by byly nevychovatelné, což mohu osobně dosvědčit. Bylo odjakživa na rodičích, aby rozpoznali, zdali je přitvrzení nutné nebo ne. Stejně jako člověk rozezná dobro od zla, rozpozná, zda výchova dítěte vyžaduje zmíněných tvrdších nástrojů. Nepotřebuje k tomu Džamilu Stehlíkovou, která za něj chce navždy rozhodnout, že pohlavky už ne.

Jako hlavní důvod pro zákaz pohlavků uvádí paní Džamila boj proti týrání dětí. Přitom u nás v Čechách, na Moravě i ve Slezsku celkem jasně již po stovky let rozpoznáváme rozdíl mezi pohlavkem na jedné straně a mlácením nebo dokonce týráním na straně druhé. Stejně jako celkem jasně rozlišujeme mezi milováním a znásilněním. Kvůli drtivé menšině zrůd, které v sobě tyto hranice nemají a mlátí a týrají své děti, nelze přece zakazovat pohlavky. Navíc na tyhle gaunery zákaz pohlavků velký dojem neudělá. Takováto omezenost a úřednická nedůvěra k prosté lidské schopnosti odlišit mírný výchovný fyzický trest od týrání, je sama o sobě vlastně zrůdností, s níž je třeba bojovat. Nedovolme „inženýrům lidské duše“ sahat na naše po staletí ověřené principy. Nenechme se ponížit na úroveň podlidí neschopných rozeznat pohlavek od mučení.

Podstatou těchto opatření je nejen útok na lidskou svobodu, ale i velká buzerace. Výsledkem budou jen další úřady plné aktivních byrokratů, kteří budou dohlížet, jestli někdo někde nedal pohlavek. Pak se bude trestat, vychovávat a třeba i odebírat děti jako kdysi ve Švédsku. Nezapomeňme, jaký teror a rodinné tragédie kdysi dokázali rozpoutat pseudohumanisté v řadách švédských sociálních dohlížitelů vůči všem, kdo se jen trochu odchýlili od oficiálně daných vzorců chování. Nenechme ze sebe dělat malé děti, za něž o tak delikátních a soukromých věcech bude rozhodovat stát. Třeba vývoj půjde takovým směrem, že pohlavek zcela zmizí z repertoáru výchovných prostředků. Ale nechť se tak stane individuální svobodnou volbou každého z nás.