Druhé kolo prezidentských voleb zcela vyplňuje veřejný prostor v Čechách. Naprosto pochopitelně. Vždyť se rozhoduje o tom, zda následujících pět let budeme přihlížet petrifikaci klientelistického režimu, jemuž vyhovuje mezinárodní izolace republiky, doprovázená na domácí scéně nepřetržitou mobilizací proti vnějšímu i vnitřnímu nepříteli. Tento systém nádorovitě zbytněl právě za posledních deset let Klausovy éry – a i když se Miloš Zeman snaží přesvědčit o opaku, těžko se od tohoto dědictví odpoutá a navíc ještě se stejnými hradními úředníky, jak plánuje. Kdo by si v této souvislosti nevzpomněl na "přátelské" setkání kancléře Weigla se soudruhem Šloufem v hotelu Savoy těsně před poslední prezidentskou volbou?

Anebo chceme prosadit zásadní změnu hradních struktur, která by přispěla i k rehabilitaci dnes (a to nejenom na Pražském hradě) takřka vyhaslých pojmů jako morálka, důstojnost nebo prostá ohleduplnost? Chceme oživit občanskou společnost a dát konečně zřetelně najevo, že politika je tady pro lidi a nikoliv naopak? Chceme, aby nás Evropa vnímala jako důvěryhodné partnery a ne jako pouhou folklórní vložku?

Prezident je v moderní společnosti, a to nejenom v Čechách, stále vnímán jako cosi více než pouhý, byť ten nejvyšší, státní úředník. Z dávných dob na něj přešla nadpřirozená, sakrální moc, o níž se opíral vladařův majestát. V českém prostředí tuto jeho kvalitu jen podtrhlo Masarykovo rozhodnutí učinit z královské rezidence na Pražském hradě sídlo našich prezidentů, jak nedávno trefně připomněl Martin C. Putna. A pokud jsme ochotni připustit existenci takovéto aury českého prezidentského úřadu, tak stojí za připomenutí ještě jedna symbolická okolnost.

Všem dostatečně známý Karel IV. (vládl 1346-78) byl ve sledu českých panovníků vlastně Karlem I. – řadová číslovka totiž vypovídá o tom, že byl čtvrtým panovníkem tohoto jména ve Svaté Říši římské. V českých dějinách se pak objevují ještě dva jeho jmenovci z řad Habsburků – Karel II., respektive podle říšského číslování VI. (vládl 1711-40), otec Marie Terezie, a téměř zapomenutý a roku 2004 papežem Janem Pavlem blahoslavenný Karel III. (vládl 1916-18), který byl posledním titulárním českým králem.

Dotaženo do současnosti – Karel Schwarzenberg by byl v pořadí českých panovníků vlastně tím skutečným Karlem IV. Také Karel Lucemburský strávil velkou část života mimo Čechy (na rozdíl od Karla Schwarzenberga ovšem dobrovolně) a díky nadstandardním kontaktům za hranicemi dokázal České království vyzdvihnout na výslunní evropské politiky a kultury. Karel Schwarzenberg by jako prezident stál před nelehkým úkolem. Jak se s ním vyrovná by však záleželo na aktivitě nás všech, účastí ve volbách totiž nový příběh teprve začíná. Přitom je úplně jedno, zda hlava státu neobratně vyslovuje anebo neumí zpívat. Nakonec jeho lucemburský jmenovec by na tom asi nebyl o mnoho lépe a přesto byl zvolen "největším Čechem". Já osobně mám tedy jasno – žádného Miloše I. opravdu, ale opravdu nechci...