Když už se parlamentáři pouští do blogování, měli by podstupovat riziko, že budou pravidelně zaskákáváni věcnou diskuzí, z níž by se nemohli bez hanby vymanit

Po celý leden jsem stránky blogu nenavštívil. Dopisoval jsem si s jedním přítelem o revoluci v Káhiře. Přítel mi líčil - pokud tedy Mubarak zrovna nevypnul internet - jak se jim demonstrace daří a jak jim kdo namlátil. Zdálo se, že demonstranti se oddávají naději, že odstraněním diktátora se rozhostí demokracie a uprostřed Tahriru se vysráží vláda, která seč ji síly postačí, bude naplňovat přání lidu.
Napsal jsem příteli, že demokracie nevypukne automaticky. Nechopí-li se moci další usurpátor, vznikne v lepším případě kleptokracie, kterou bude možno překovat v demokracii, v níž se pak bude krást méně. Tak za dvacet let lze se nadít.

Oddav se opět blogům, seznal jsem, jak jsem s těmi dvaceti lety přítele klamal. Všude konstatování nedostatků naší demokracie, a to i v blozích celkem nepolitických. Sloupec komentářů se odvíjí dle opakujícího se vzoru. Pokusím se načrtnout:

Autor: Vláda hodlá zrušit zákon o nesmrtelnosti chrousta.
B: To říkáte právě vy? Vaše partaj vytunelovala metro.
C: B, vy zaprodanče lupičů, vaše vláda kradla daleko víc, když byla u lizu.
B: od C se jiná odpověd nedala čekat
D: nebavte se s tím imbecilem A
Stejskal: smazal jsem ...
SS: Stejskale, cenzore, nejseš žid?
E: Jahody taky podražily, dělaj si s náma co chtěj, demokracie je na prd.
F: Všechny do jednoho pytle.
G: Já jahody nerad, mívám z nich vyrážku.

Tedy jsem koncem února usmolil blog na výrazně nepolitické téma, nicméně provokativní, a to způsobem, který dává prostor reagovat jak usměvavě, tak rozhořčeně.
Odpovědi jsem se pokusil roztřídit do dvou kategorií dle jediného, subjektivního, hlediska:
- Příspěvky destruktivní, zle zapšklé, diskurz otravující, tedy se záměrem urazit, ranit autora či spoludiskutující. V přímém rozhovoru tváří v tvář by takto oslovený, normálně vychovaný člověk odmítl reagovat a zavřel za sebou dveře.
- Všechny ostatní reakce, po kterých možno diskutovat dále. Tedy reakce jak souhlasné, tak odporující, žertovné i zaujatě aggressivní, leč nehulvátské.

Vyšel mi poměr 12 destruktivních ku 30 netoxickým. Jedná se o "slepou zkoušku (?)" (český přírodovědče vypomož: "negative Blindprobe"), tedy roztok činidel bez testované substance, t.j. bez parajněpolitického obsahu.

Více než dvě třetiny přispěvatelů jsou schopny, reagovat netoxicky na politicky neutrální téma.

Nyní pro srovnání silně politický blog,
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jiri-paroubek.php?itemid=12395
ve kterém se autor zabývá případem pana Dr.plag.jur. Guttenberga, tedy blog silně partajně politický.
Upoutalo mě, že autor se domnívá, že úspěch Německé demokracie se zakládá na tom, že opozice dovede vládě hutně vynadat a že by tedy bylo dobře, kdyby i Češi se dovedli lépe vyspílat.
Za druhé pak kritizuje pochlebovačnost našich medií, která jednostranně podporují vládu.

Pokusil jsem se pročíst si reakce ze zorného úhlu autora. (Představou převtělení se do pana Paroubka nechť se každý pobaví sám pro sebe, netřeba níže komentovat.) U pětadvaceti nicků bych se, coby autor, zatetelil radostí, že si vzali můj první bod o břitkém poplvání politického protivníka k srdci. U šestnácti dalších jsem konstatoval elaborovanější styl, ovšem opět týkajících se prohřešků minulosti nebo neutěšeného stavu v součastnosti. Tedy nic, co by dávalo podnět, zabývat se řešením budoucnosti.
(Několik komentářů bylo humorných respektive jsem je nedovedl zařadit.)

Za rozhodující považuji, že ač devět jich pana Paroubka oslovilo přímo, ani jeden nevyužil příležitost, domáhat se u aktivního politika odpovědi, jak by on zajistil nezávislost medií, co mu v tom dosud bránilo a jak si hodlá v tomto ohledu počínat v budoucnosti. Zdvořilým způsobem by snad bylo lze vynutit si (ocitovatelnou!!) odpověď, dobrou nebo trapnou nebo i žádnou, což je též odpověď. Ovšem za převládajících způsobů nelze nikomu, ani panu Paroubkovi, vyčítat, když odmítne zodpovídati se v jámě lvové.

Jak to, že se v aréně nesrocuje diskuzeschopný mob s konstruktivním záměrem.
Argument, že to jako nemá cenu, byla by to ztráta času, atd., považuji za nemístný.
Pan Paroubek zvolen byl, v parlamentu sedí, tak se s ním přece musí pracovat. Mnohomluvně jsem rozvedl jinde, že lid si musí své služebníky v parlamentu a ve vládě vychovávat sám a být jim příkladem.
Pakliže to těm, kteří jsou v Čechách doma, nestojí za námahu, nechť si v některé vyspělé demokracii vyškemrají opotřebované politiky, či si zažádají o protektorát nebo rovnou vyhlásí občanskou válku coby provincie somálská. Bylo by to upřímnější.

Jakým právem si národ usurpuje, aby se politici chovali lépe než on sám? Toho dosud snad nikdy nikde nebylo, odhledna od případů, kdy vládu v zdevastovaném území dosadila blahovolná cizí mocnost.
Neníliž pravdou, hodnou snad aby byla tištěna na popelníky, že v demokracii, zcela zákonitě, musí silná menšina žít pod vládou, kterou nevolila? (Občas i silná většina pod nevyhnutelnou koalicí) Přesto by se lid měl vyjadřovat slušně a politického protivníka, třebas by jeho názory byly nasráníhodné, nepovažovat za osobního nepřítele, a své představitele učit témuž.
Jediná alternativa je totiž život pod vládou spolehlivě volenou 99,9 procenty nevolníků.

Co mi trochu vrtá hlavou, je motivace pana Paroubka.
Nedovedu si představit, že by bláhově čekal potlesk a byl negativními reakcemi zaskočen.
Že by doufal, že svým článkem získal souhlas svých dosavadních protivníků, si též nemyslím. Tomu způsob jeho argemuntace neodpovídal.
Napadá mne jediné – že to bylo jakési poklepání na zamřížované dveře a vyčkávání, jak chovanci vypění.

Nezklamali.

Připomínám, že dveře už přes dvacet let mají kliku z obou stran. Stačí jen, obeznámit se s její funkcí. V Libyi se tohoto kýženého stavu teprve krvavě dopracovávají....