V Německu vrcholí tzv. páté roční období – masopust. Officielně začíná 11.Listopadu v 11:11 hodin, ale veřejně se projevuje v těchto týdnech.

Po celý minulý týden už se konaly průvody menší i větší, o tzv.Weiberfastnacht se divé ježibaby zmocnily vlády nad úřady, mužům ustříhaly kravaty, vnikly do škol a k potěšení dětí odvlekly učitele. Včera se, dle Deutschlandfunku, zůčastnil million občanů a jiných příšer.
Dnes, o tzv Rosenmontagu, lze sledovat vrchol oslav v cizinci až nesnesitelné intensitě.

Nepřipravený český přistěhovalec se po několika měsících zvykání na nové prostředí podiví, když jednoho dne přistihne pana lékárníka, pět hasičů, pekaře spolu s půlkou učitelského sboru včetně paní řiditelky jakožto mnoho dalších občanů, jak kráčejí či poskakují v potrhlých krojích prostředkem ulice. Ještě více ustrne, když postřehne, že se blázní se vší vážností a organizovaně. Napřed si pomyslí, že zas taková taškařice to není a zda ty lidi nejsou nějak divný ...
Zhruba na tomto stavu poznání setrvává valná část severního Německa a neopomene, dávat to jižanům se střízlivou jednoznačností najevo.



Odborné informace o Německém karnevalu lze ve vší obšírnosti nalézt ve Wikipedii, zejména pak pod heslem Schwäbisch-alemanische Fastnacht.
V kostce bych to shrnul asi takto:
Prastarý zvyk, vzniklý patrně prodchnutím katolicismu a nevyplelitelných pohanských obyčejů. V mnohých variantách rozšířen zejména na jihozápadě Německa, zasahuje až do Švýcar. Na protestanském severu se nevyskytuje (jižané si to vysvětlují tak, že tu chamraď vikingskou se dodnes nepodařilo řádně christianisovat) a jen v zakrnělé formě tzv. Faschingu v Bavorsku (buď naopak z nedostatku pohanských přežitků, nebo protože neradi vstávají od piva).
Karneval podléhá velkým proměnám, jak v prostoru, tak v čase. V některých dobách byl téměř úplně potlačen, v závislosti na trpělivsti vrchnosti, kteráž to bývá u příležitosti oslav někdy vydatně haněna.
Za zmínku stojí ještě Basilejská Fastnacht, což je velkolepá forma protestanského karnevallu.

Jedním z Německých epicenter karnevalu je světu otevřený, svobodomyslný a obchodem zbohatlý Kolín, Rio de Janiero to Německa. Jejich rozpustilé opičárny se live přenáší v televizi a alegorické vozy, na kterých se tyčí pečlivě vyvedené trojrozměrné sarkasmy o politických poměrech, se druhý den objevují na stránkách všech deníků.
Konkurenční podnik je karneval v Mainzu, kde se předvádí televizní prominence ZDF ve veselých krojích pseudovojenského střihu. Pod nákladně vyšňořenými kašpárkovskými čepci lze se pokochat betonovými tvářemi hlavních managerů a jiných papalášů, any se nutí k úsměvnosti a marně se snaží uvést v synchronizovaný chod ony části mimického svalstva, jimž po celý rok dávali zahálet.

Od tohoto konání se osobitým způsobem liší takzvaný Fastnacht, rozšířený na dálném jihozápadě a stupňující se směrem do Švýcar. Řádný Šváb a Aleman pohlíží na Kolínské juchání shovívavě, jako na hrátky rozpustilých dětí, které se dokonce snižují i k tomu, že si v supermarketech nakoupí trapné kloboučky a červené nosy made in China, pitvoří se, výskají a vypravují si opilé vtipy. Jak malí haranti.

Zdejší Fastnacht zpravidla začíná tím, že blázni se ujímají vlády nad obcí a musí jim být vydány klíče od radnice, což zpravidla nemívá politických následků. Potom se v průvodech vlévají do ulic, rozhazují cukroví dětem a děvčatům sypou konfeti do výstřihu i jinam. Končí popeleční středou, kdy blázni zapláčou a výmývají své prázdné peněženky v kašnách.
Povrchnímu pozorovateli by se mohlo zdát, že se Alemani veselí. Ze začátku jsem si to myslil také.



Okupační jednotky ježibabské



Někteří Alemané se nestrojí a pochodují ve svém všedním oděvu

Pod rouškou alemanského bláznovstí přežívá ponurý pohanský rituál, ovládaný bytostným děsem z horských duchů, které třeba zažehnávat tradičními maskami, nikoliv ze supermarketu. Každý cech bláznů má své vlastní masky a služební kroje. Některé se dědí i po několik generací. Tuším, že skutečnému veselí se holduje po zbytek roku v cechovních zasedáních a při mnohých přípravách a cvičení, u dekorování alegorických vozidel.
Když pak dojde na průvod, přestává ovšem všechna sranda.

Cizinec se podiví, že smíchu uslyší v ulicích pomálu. Veselí je při alemanském Fasnachtu jaksi bázlivé, předstírané, a vyjadřuje se ritualizovanými hesly, u nás například „Schenkele hoch!“ (Stehýnka vzhůru) - jako když hlouček dětí povykuje v temném lese pro zahnání strachu, neb nikdo si nemůže být jist, zda se pod některým přestrojením přecejen neskrývá skutečná příšera z keltských dob.


Konfetování je úměrné attraktivitě děvčat

po konfetovém trýznění následuje odměna

Se setměním „Fastnit“ utichá docela a tmou se plíží hloučky budoucích opilců a snad i nějaké to strašildlo. Až pak pozdě v noci, když Alemané byli dostatečne zahnali strach, vrací se do svých příbytků a rádi se podělí se spícími sousedy o své znovu nabyté veselí.

Nechutnou novotou je, že letošním rokem vyšlo nařízení – jako obvykle na popud zaostalých seveřanů, majících obvyklou drzost, míchat se do věcí alemanských - že náklady na čištění papírem zasněžených ulic už neponesou obce, nýbrž je budou muset hradit cechy bláznů samy. Navíc pak prušáckými usurpátory ovládané ouřady pohrozily, že budou více kontrolovat bezpečnost alegorických vozů.

Dobrá, jen si buzerujte – dojdou-li bláznům prostředky, třebas se jednoho roku nepodaří běsíky dostatečně zažehnat a pak lze jen doufat, že lesní příšery vytáhnou směrem na sever a požerou tu pakáž dotěrnou.