aneb: jedinou možnou omluvou pro tento blog je, že byl sepsán na vyzvání.

Považuji to sám od sebe za drzost, když se pokusím vytypovat povrchním způsobem rozdíly v české a německé mentalitě. Omezím se na rozdíly v kontaktu osobním, takřečeno na omak.
O rozdílném přístupu k politice neřeknu vůbec nic.


Věc je zkomplikována tím, že Němci dle mé zkušenosti vůbec neexistují. Na území mnohokrát větším než je česká kotlina se rozléhá velice různorodá směsice víceméně germánských kmenů, s povahovým rozpalem větším než je mezi Čechy a Slováky. Až do nedávného Bismarcka se sveřepě bránily pokusům o sjednocení pod společnou zástavou. Výrazné rozdíly přetrvávají dodnes a zavdávají podněty k tu nevraživým, většinou však nevinně škádlivým rozkolům. Předesílám tudíž, že jakžtakž znám pouze své sousedy z kmene bádenských Franků, svých milovaných Alamanů, ano, do jisté míry i Švábů a na severu pak sousedících Pfalcáků. V Prušácích se nevyznám.


Rád využívám možnost pohledu na Čechy cizineckýma očima své ženy. Stačí když z povzdálí pozoruji interakce na české veřejnosti.
„Tak držte si to dítě!“ nabádá spolucestující v autobuse a moje žena je už z intonace značně otřesena.
„Košíčééék“ zahuláká prodavačka přes celou samoobsluhu a manželka neví, co jí ta dobrá žena chce sdělit. V Německu by prodavačka přikvapila a košíček s vlídným úsměvem podala. Na drobnější nákup ovšem košíčku netřeba, pobereme to jen tak a když přecejen ne, nacpe si to žena do nákupní tašky, já pak do kapes u kabátu a u pokladny to vyklopíme. Není problém.
Když hledané nenacházím, obrátím se na jakoukoliv prodavačku a buďto mi umí poradit, nebo taky ne – ale v každém případě tak učiní s úsměvem a výrazem „můžu vám pomoci?“ a nikoliv „co votravuješ“.
Pokud kýžený artikl nenajdu, snažím se propardónovat se frontou k východu. Když zezadu oslovím domorodce, otočí se s výrazem přívětivým nebo alespoň neutrálně tázavým. V Čechách signifikantně častěji s výrazem dotčeným a přednaštvaným.
Samozřejmě lze narazit i v Německu na vyjímky a ty pak nezřídka zahartusí s ruským přízvukem.

Ve srovnání s mými Němci (tedy těmi jihozápadními) budí mí Češi dojem, nerad to říkám, studených čumáků. Alespoň prvním dojmem. Laskavost, ba srdečnost se sice mnohdy dostaví, ale až po patřičém bližším očuchání.

Mezi Čechy je znatelně rozšířenější smysl pro NEOČEKÁVANÝ humor. Nemyslím tím schopnost zalaškování (u Čechů poněkud zastydlou, zejména když nemáte ten košíček), ani schopnost vyrábět a konzumovat srandu (podotýkám, že čeští Cimrmanologové si pro některé inspirace zřejmě chodili k geniálnímu německému humoristovi Loriotovi). Míněn je například náhlý, nikterak neohlášený přesmyk na úroveň recese v jinak vážném disputu až po krásné přestřelky vyzrálých metatextů pod mnohým blogem, vhodné zestravitelnit i jinak pitomý názor. Na to Němci ve své většině a bez ohledu na stav vzdělání nemají buňky, nebývají připraveni, ptají se znejistěle cože? Je třeba nějakým způsobem dát najevo: pozor, přijde vtip nebo aspoň připojit onoho trapného smajlíka. Potěšitelně velkou část Čechů i bez smajlíka nenačapáte a dostanete fór tuplem zpátky. V tom se Čechům vyrovnají snad už jen obyvatelé britských ostrovů a některé kmeny severoněmecké, sídlící až na samém pobřeží (Friesové).

Kdyby, dle mého doporučení, jako jediné a postačující měřítko k udělení české státní příslušnosti, byla ustanovena schopnost pochopit Švejka, nebyl by nikdy vzikl problém s německou menšinou, protože Němci při všech zfilmováních této materie dokázali, že to snad ani jeden z nich nedovede. Problém by nastal s odsunem oné menšiny z republiky vyhoštěných Čechů, kteří by v testu propadli. Jejich procento si netroufám odhadnout ale každý z nás by jich zajisté řadu dovedl vyjmenovat. (Doufám že nepracují převážně v úřadovnách pro udělování státního občanství.)

Z řečeného by mohl vzniknout dojem, že zastávám v Čechách rozšířený názor, že u Němců je psinové ústrojí podvyvinuté. Nikolivěk. Je jenom jaksi utříděnější. Konstatuji, že na německé politické scéně, ba ani v erárních ouřadovnách nenajdete tak neúprosně koženou vážnost, jakou dovedou vyprodukovat Češi, když se domnívají že musí budit dojem seriozity. Stačí si zaklikovat přímo tady, mezi blogy o setsakramentsky vážných záležitostech politických a narazíte (tu a tam) na umrtvující suchopár.
Pro srovnání bych doporučoval vyslechnout slavností projev Bundestagspräsidenta Lammerta ku volbě Bundespräsidenta. Řeč na výsost vtipná a přece neznevažující. Bohužel celá v němčině. Po srovnání s betonovými plky českých představitelů nelze zastávat názor, že by dnešní Němci byli co do humoru zakrslí, a zapudili-li jakéhos prezidenta Wulffa z úřadu, bylo to v neposlední řadě kvůli jeho mrtvolným projevům.

Moje žena jednoho dne pravila: „Víš co vy jste? Jste Švábové slovanstva.“
Asi nás skutečně odhalila, protože existuje překvapivě mnoho konvergencí: Švábové (defnice viz dodatek 1) se vyznačují jistou, ač mnohdy zdvořilou, nevraživostí vůči cizákům. Dále pak domáckostí hraničící se zabedněností, láskou k těstovinám se spoustou omáčky (umění knedlíků žel neovládají, ale suplují je celkem přijatelnými Špätzlemi, místo aby kuchtili ty ohavné oslizalé pumlíče, které Bavoráci drze nazývají knödlíky). Konečně mívají Švábové zlaté ručičky a oplývají technickou vynalézavostí a domácí uklízivostí, až po stádium neléčitelné zametavosti.
A kromě toho jsou to obchodně zdatní škudlilové první kategorie, přičemž mají i zcela použitelný smysl pro srandu – pokud ji předem ohlásíte (a nematláte umazanými prsty po jejich vycíděném mercedesu).
Na švábském ovětví rodiny mé ženy jsem měl příležitost si ověřit, že na její diagnoze něco je.


Co mi při každé návštěvě Čech výrazně padne do oka, je rozdíl v chování dětí na veřejnosti.
Na německé veřejnosti mi chování našich pacholat nepřipadá nikterak zvláštním a od průměru odchylným. V pražské tramvaji se mi však zdají nepatřičně cizodrodé a okřikuji je, aby se chovaly tišeji, nenápadněji, tak, jak jsem býval okřikován kdysi sám. V tom se různím se svou ženou, která naopak tvrdí, že české děti jí připadají podivuhodně uťáplé, zakřiknuté, s pohledem nedůvěřivě uhýbavým.
Z prvu se dokonce podivovala, zda v sousedsví vůbec nějaké děti žijí, když je tam, odhlédna od dopravního hluku, takové podezřelé ticho.
Já naopak syčivě zastávám názor, že děti mají být vidět ale ne slyšet a že nemusí celý vagón vědět, že přistoupili „uřvaní Němci“. A že i pohlavek může být velmi konstruktivní.
Ovšem – na rozdíl od čistokrevných cizinečků, u nichž existuje jazyková bariera, která je nutí držet se maminčiných šosů, naše děti nemají zábran zakecat se s úplně cizími lidmi. Načež občas dochází k tomu, že nemalá část pasažérů nezareaguje, jak bych se obával, negativně, nýbrž jaksi poroztaje a dá se do družného hovoru s exotickými dětmi a následně i mezi sebou, což bez katalyzátoru bývá v pražských tramvajích a autobusech pozorovati poměrně zřídka.

Dosud v tom nemám jasno, zda jsou mé děti nevhodně vlezlé nebo přecejen normální. Dle mého pozorování je ale vztah veřejnosti k dětem v Čechách dosti jiný než v (jihozápadním) Německu.




Dumám, odkud tato česká chladnost a uzavřenost pochází. Zda má i své přednosti? Je to pouhá nevrlostí kamuflovaná nejistota? Je-li výsledkem téměř nepřetržitých útlaků, po kolik generací se asi bude perpetuovat?

Osobitý smysl pro onen zatrpklost vyjadřující a zároveň odlehčující humor a schopnost dorozumívat se v metatextech je nepochybně dědictvím nadvlád cizích, naštěstí blbějších, mocností.
Ten bychom si měli zachovat.
Určitě se bude hodit.




--------------------------------------------------------------------------
Etnografický dodatek:
1) Švábové (die Schwaben): Germánský kmen, nelichotivě zmiňovaný (sueborum gens) v Caesarově učebnici latiny De Bello Gallico. Dnes obývá pohoří Schwäbische Alb, zasmogovanou Stuttgartskou kotlinu a východní část Schwarzwaldu až po Bodamské jezero. Zasahují na východ až po krásné město Ulm, z jehož opevnění řevní na kmen Bajuvarů. Na západě Švábove hraničí s Badenskými a nepoddajnými, žel trvale podnapilými Alamany, jejichž separatistické choutky Švábové zažehnávají pohrůžkami, že už jim nebudou dávat peníze.
Švábové se dělí na divoké Šváby horské (Albschwaben), po staletí uvyklé nouzi a strádání a tudíž lakotné, a na bohaté tzv. „Štuergetter Schwóbe“, kteří jsou lakotní jen tak. Z šeredně vybombardovaného a posléze ještě šeredněji zrekonstruovaného hlavního města Stuttgartu uvalují daně na celý Baden-Württemberg. Jejich typickým reprezentantem, jako vystřiženým, je ministerský předseda Kretschmann, který názorně demonstruje, že švábské mluvní ústrojí je neschopné napodobit Němčinu.

Stuttgartští Švábové ve skrytu duše pohrdají Bádeňáky. Jednou jednomu pforzheimkému polobádeňákovi (viz 2) půjčili zavládnout si zemi, načež jim tento dal zbourat hlavní nádraží v hlavním městě.
Stuttgartskými pak nepokrytě pohrdají vychrtlí horští Švábové - tedy obdobný vztah, jako mezi otylými pražáky a nezmapovaným zbytkem ČR.
Je třeba uznat, že Švábové jsou velmi vynalézaví. Sestrojili, jak oni sami tvrdí, první astronomický dalekohled, raketový pohon, zeppelin, početní strojek, geologické období jury, Friedricha Schillera a podprsenku. Zejména pyšní jsou na své Mercedesky, které ovšem nevynalezli oni, nýbrž Badeňák Benz, což všichni Švábové společnými silami už po sto let tutlají.

2) Pforzheim leží přesně na rozhraní Badenska a Švábska. Od doby potupného vyhnání z úřadu, se k bývalému ministerskému předsedovi Mappusovi nechce hlásit žádný z kmenů. O jeho hanebném konání jsem se na tomto místě zevruvně zmiňoval před dávným časem.