Nedělní příloha o jedné z výhod emigrace na západ - nebo na Moravu

Tak, jako si pan Pelda dovoluje zde, v samém epicentru politického mudrosloví, prezentovat nestranickou krásu hub, jaké smrtelník v životě nenajde, doufám že neponudím, přispěju-li obrázky ještěrek, které v žádném lese nenajde dokonce ani pan Pelda.

V ČR ještěrkami zedními disponují jedině Moraváci, a to jenom hrstkou exemplářů (pokud jim je Pražáci ještě neukradli, jak bývá naším zvykem).

V klimaticky vlídnějších oblastech jižního Porýní je tento druh řidce roztroušen po skaliscích, vinohradech, ruinách a občas i v architektonicky nezruinovaných centrech měst. Čím dále na jih a na západ, tím hustěji. Svým zbarvením i chováním tito plazíci ze všech sil neupoutávají pozornost, pročež i tam kde se vyskytují, si jich všimne málokdo, (natož tam kde nežijí). Podobají se mžitku, elfímu mámení mihnuvším se po zdi.

U nás v Porýní, odkud pocházejí všechny fotky tohoto blogu, jde, stejně jako na Moravě, o tzv. autochtonní populace. Což znamená že do řečených krajů došly po svých, a sice po posledním Würmském zalednění, tedy před plus minus deseti tisíci lety. Leč jejich cesty byly odlišné. Moravský poddruh zřejmě přišel z Italie přes tehdy ještě budoucí Rakousko-Uhersko, zatímco k Rýnu se jiná ráce ještěrek zedních doplazila přes Francii, což dodnes odpovídá oblasti výskytu tohoto západniho poddruhu, zasahující od Rýna až po Španělsko.
Aby byla sranda ještě větší, roznosili lidé ještěrky křížem krážem po Evropě: Jihorýnskou formu zavlekli na sever až do Belgie. Zato u Drážďan a v Pasově se dnes ostrůvkovitě vyskytuje západoitalská forma. Jakýsi chlapec si v roce 1950 přivezl východní poddruh do Ohia, USA, čímž se přihodlilo, že východní plazíci moravského ražení se najednou octli daleko na západ o západoevropské formy. Získali greencard a stali se americkými, dnes už zákonem Spojených Států chráněnými, občany. Nikoliv však nejzápadnější populací, protože mezitím byla jiná skupinka zavlečena ještě dál: až do západní Kanady.



Ještěrka zední(Podarcis muralis ) se v blízkosti lidí, respektive jejich stavebních výtvorů, cítí vysloveně dobře. Není ani příliš plachá, přestože, nebo spíš právě protože je mrštnější než poměrně zavalitá ještěrka obecná, jejíž latinské příjmení zní „agilis“, což tedy ve srovnání s mnohem agilnější ještěrkou zední rozhodně nesedí.

Ještěrky, a to všechny druhy, jsou docela učenlivé a záhy dovedou odlišit běžný provoz od nepatřičných úkazů.
Lomozných kamionů, míhajících se třeba na pouhý loket ode zdi, si vůbec nevšímají. S dobrými úmysly chodců si je plazík již méně jistý. Projdete-li svižným,všedním krokem, bude Vás jen tiše a bedlivě sledovat. Už když na ještěrku zaměříte zainteresovaný pohled, nasměruje se preventivně k nejbližší skulině. A jakmile se zastavíte, přestává se spolehat na vaši důvěryhodnost a svou kamufláž a v mžiku se vsákne do zdi. Jen vytrvalým vzorným chováním lze ještěrku přesvědčit, že jste slušný, poněkud neohrabaný obr a časem k vám pojme liknavou důvěru.

Úplně nedobře se cítí v blízkosti snaživců, kteří v zájmu pochybné estetiky nahrazují starobylé kamenné zdi betonovými, které případně vkusně oblepí umělým kamenem, nebo spáry dokonale utěsní cementem či asfaltem a všechno pak skrápějí rozličnými jedy, aby po zdi nelezli mravenci a nekořenily rostliny.
Z toho důvodu po moderních vybetonovaných a pesticidy zalévaných vinicích ještěrky už nehledejte. Za (nepříliš) starých časů jimi byly u nás v Badensku doslova prolezlé, ale dnes se drží jen na pozemcích několika podivínů, kteří zavrhli pokrokové metody vinařství a sveřepě udržují obstarožní zdivo.
Na druhé straně tyto ještěrky také nepotěší břečťanem romanticky porostlé zdivo. Holých, sluncem vyhřátých ploch je jim třeba. Vhodné stěny se mnohdy najdou i uprostřed města.


Tato zeď je z plazího hlediska geniální, neb díky zahnutému tvaru od rána do večera skýtá prosluněný úsek, není příliš zastíněna porostem a vedle velkých otvorů nabízí i uzounké, kam se žádný ještěrkožrout neprotáhne. Na zobrazeném úseku lze v krátkosti napočítat nejméně sedm exemplářů. Že je na ostrově obklopeném městskou dopravou, není vůbec na škodu. Kola vozidel ohrožují spíš případné predátory než ještěrky samotné.


Budoucí matka zvědavému dvounožci důvěřuje jen na půl, jak prozrazuje její skeptický pohled.


Decentní ozdobou samce bývají modré skvrny, umístěné tak, aby nebyly patrny z ptačí perspektivy, neb nebezpečí přichází často zhora a modrá je v přírodě barva tuze nápadná. Je optickým signálem určeným pro ještěrky stejného druhu.
Hnědé bulky v podpaždí jsou klíšťata (Ixodes ricinus) sužjící téměř všechny ještěrky. Z čehož je vidět, že i naši plazi mají své přísavky.

Kromě ptáků a klíšťat po ještěrkách pasou lasičky, kuny a rejskové, jenže tito ssavci jsou stejně barvoslepí. Vůbec nejhorší jsou však vypasené domácí kočky, které ve volném čase nemají nic lepšího na práci než zabíjet zviřátka, která se musí o sebe postarat sama. A to dělají jen pro srandu, protože jsou ve své nažranosti tak roztomile hravé. Jsouc existenčně nezávislé na loveckém úspěchu - nažrat dostanou doma tak jako tak - nepodléhají přirozené zpětné vazbě na svou kořist. Proto domácí kočky, které jsou v naší přírodě takzvanými xenobionty, dovedou vyvraždit celé lokální populace chráněných ještěrek, jak by to naše kočka divoká za přirozených podmínek nikdy nesvedla. A řidiči se jim, bestiím, ještě vyhýbají nebo kvůli nim dokonce brzdí.






V okamžicích blaženého pohodlí zvedají ještěrky při vyhřívání pracičky a dokonce jimi krouživě pohybují jakoby v teplém vzduchu kraulovaly. Na horkém podkladě tak chrání citlivé končetiny před popálením (břišní šupinový pancíř je tustší než kůže na dlaních). Nicméně takto třepou ručičkama i na příjemně vlažném podkladě, jak v tomto případě předvádí samička, která se spolu se samcem odvážila do horizontality za zbytkem tepla, sálajícím z podvečeního asfaltu.


Živočichové jsou to značně teplomilní, ale kupodivu a na rozdíl od zde domáctějších druhů ještěrek (tedy obecné a živorodé), vykazují jistou mediterrání ledabylost vůči ročním dobám. Přezimování ještěrka zední zkrátka nebere příliš vážně. Je-li například nezvykle teplý a slunný prosinec, neváhá mžourat do bledých slunečních paprsků třeba i na Mikuláše. Řídí se totiž reálnou teplotou a nikoliv toliko kalendářem.

V tom bychom si z ní měli vzít příklad, protože, jak ukázal i tento rok, ani počasí už nehodlá brát ohledy na roční období.

Přeji všem čtenářům i negramotným ještěrkám, aby se nám aspoň ten zbytek léta ještě vydařil.