maňáskové divadlo kolem fízlování mezi námi co spolu chodíme. ... druhé jednání:



Rekapitulace prvního jednání:
Pan Snowden vyzvonil, že Spojené Státy špehují celý svět (což je normální) a v jaké míře (větší než tušené, protože se mělo za to, že tak by to rádi dělali snad jen Číňani a Rusové, kdyby to uměli). Tím Snowden na celé čáře zradil své spolufízly a projevil věrnost zásadám svobodného světa, za což by se měl těšit ochraně všech demokratických států a dostat nobelovu cenu.
V Evropě tak způsobil za
a) nelíčené rozhořčení mezi politiky, kteří se cítí dotčeni, neb byli sami terčem odposlouchávání svého dosavadního největšího spojence. Zejména Němců se dotklo, že spojenci s nimi zacházeli jako s nepřátelskou mocností.
b) nelíčené rozhořčení mezi občany zejména v Německu, kteří si matně či živě vzpomínají na dozor Gestapa a Stasi a dosud se chlácholili doměnkou, že tyhle časy jsou již za námi.
c) značně líčené rozhořčení politiků koalice i opozice, kteří se až dosud snažily své občany v jejich mylném domění urdžovat.

Jak falešné rozhořčení je, a jak potajmu přejí pana Snowndena ke všem čertům, se ukázalo, když Francie, Italie a Španělsko nedovolily bolivijskému prezidentovi přelet státního území, aby předpos-
lušně zabrániliy případnému úniku Snowdena a dalších informací.
---------------------
Jednání druhé:

USA prosazují práva svých občanů po celém světě a nedbají občanských práv příslušníků jiných států. To je O.K. Ale úkolem vlád ostatních státu by mělo být, ochraňovat občanská práva svých obyvatel alespoň na vlastním území.
Těžký úkol je souzen panu ministru vnitra Friedrichovi (CSU). Tento muž, který sám pro Německo odedávna marně žádá tzv. „Vorratsdatenspeicherung“, tedy dlouhodobé záznamy o tom, který občan kdy s kým komunikoval, je nucen stát v nejpřednější linii při obhajobě občanských svobod jak mu zákon káže. Jak se mu tato role nesedí ukázal hned v první reakci, když prohlásil, že pravdivost snowdenových tvrzení není ještě prokázána a že do USA pošle tým subalterních úředníků aby se tam pozeptali, co je na tom pravdy. Tedy první z rytířů hradi stráže se hodlá s bílou vlajkou optat, zda saracéni obléhají pevnost s nepřátelskými úmysly. Projevil se zkrátka jako dobrý obhájce – ale té opačné strany.
(Pozatýkat podezřelé ze špionáže na německém území, to měl udělat! A pozvat Snowndena pod státní ochranou jako svědka obžaloby. Tak by to totiž udělaly Spojené Státy s každým německým agentem, přistiženým s odpouslochávacím zařízením v Pentagonu)

Takový ministr vnitra tedy byl pověřen, aby se se vší rozhodností neprodleně přišoural do USA, našel někoho kdo bude ochoten se s ním vůbec bavit a zeptal na věci které už dávno měl vědět, a eventuelně poníženě poprosit, aby USA respektovaly zákony na spojeneckém území. Což provedl. Dnes od 11:30 vypovídal před parlamentarischovém Kontrollgremiem. Co se tam mluví se asi tak úplně nedovíme, protože transparence tajných služeb není systémově relevantní. Veřejně se už dal slyšet, že o programu PRISM dosud jaktěživ neslyšel. Američané prý ještě budou zvažovat, co hodlají svým spojencům v budoucnosti prozradit.

Teď jenom není jasné, zda ministr pouze neznal název PRISM, nebo zda ani nic netušil o instituci spřáteleného státu, zbudované za dvě milliardy dolarů, v níž pracuje na 30.000 zaměstnanců. A zda o tom nevěděl jen on sám, nebo taky jemu pořízené bezpečnostní služby, které, jak pomalu leze na povrch, od kolegů z programu PRISM získávaly zakázané ovoce, totiž informace, které Bundesnachrichtendienstu zakazuje vlastními prostředky získávat německá ústava. Proto zřejmě vědomě už leta obcházejí zákon díky nezištné pomoci z USA.

On to pan ministr Friedrich nemá jednoduchý. Frontová linie totiž neprobíhá mezi Amerikou a Německem, nýbrž mezi CSU a FDP. Ministr vnitra už odedávna baží, pod vlivem své profesionální deformace, po rozsáhlejších pravomocích pro své kontrolní orgány, zatímco ministryně spravedlnosti Leutheusser-Schnarrenberger mu jak Johanka z Arku jeho plány neustále maří a sám ústavní soud mu hází klacky pod nohy. Bundesnachrichtendienstu nebylo dovoleno mnohé z toho, o čemž někdejší Stasi snila, Gestapu se ani nezdálo, a co USA důsledně provozují.

O tom určitě moc dobře ví nejen pan Friedrich, nýbrž asi i pan Steinmeier od opozice, což vysvětluje podivnou liknavost, se kterou se SPD (ne)zasazuje o ustanovení výboru, který by ještě před volbami vnesl více světla do tajemného konání německých bezpečnostních orgánů.
A jestli to nevěděli, oba, tak je to tuplovaný průser, protože jakou šanci má taková země uhájit soukromí svých občanů před všetečnými ušisky skutečně nebezpečných nepřátel?

Kdyby bylo tajným službám dovoleno neomezeně sbírat veškeré informace o komkoliv, podezřelém i nepodezřelém, byly by vyšetřování i prevence terroristických útoků snadnější. Ostatně 55% německých občanů uznává, že sbírání dat tajnými službami je pro boj proti terrorismu principielně nezbytné. ... Do jisté míry.
Jen je nutno dohodnout se na žádoucí rovnováze mezi svobodou a bezpečností.
Nejúčinnější by nepochybně bylo, veškeré obyvatelstvo preventivně internovat a vypouštět z ubikace jen prověřené jedince, jednotlivě, a pod policejním dozorem. Jenže pak by bylo přetěžké držet pod kontrolou samotné dozorčí orgány a vůbec by to negativně ovlivnilo životní kvalitu.
Hledání této rovnováhy by mělo být výhradní záležitostí každého občanstva.

USA se ve svých preferencích od podstatně Evropy liší:

Američané nedůvěřují zásahům státu do věcí sociálních a do svobodného podnikání, ale mají takřka neomezenou důvěru ve vlastní stát coby garanta svobody a demokracie. Nedali se ani příliš zviklat řáděním kvartálního paranoika McCarthyho. On má taky kdejaký Američan vedle dveří vistet nabitou pušku a kdyby měl pocit, že diktatura nabývá příliš zřetelné formy, zadumaně by po ni sáhl a šel se přeptat u šerifa jak se věci mají.

V Evropě už vypučela nejedna diktatura (jedna právě klíčí v Maďarsku a druhá vzkvétá u Lukašenkovic). Němci jsou již očkováni. I Češi by vlastně už měli mít protilátky.
Na tomto místě musím podotknout, že veškeré ty bláboly o Německé Spolkové Republice jako pokračování Třetí Říše, klišé o národě stále stejných Nácků kteří se jen přetvařují atd... považuji za dočista nejapné. Dnešní Němci už mají v moči, jak nebezpečné můžou být rozsáhlé pravomoci fízlů a jsou příkladně alergičtí na pokusy glajchšaltovat media. A proto jsou, více než jiné evropské národy, zmateni vývojem událostí a přehodnocováním vztahů k USA:

Vývoj vztahů k USA v hrubých rysech:
Adolf Hitler připadal roku 1933 silné menšině Němců jako žádoucí.
Po několikaletém výmývání mozků a likvidování nevymytelných už připadal silné většině jako přinejmenším přijatelný.
Slabé většině okupovaných kontinentálním Evropanů nepřipadal natolik nepřijatelným, aby se jím dali pozabíjet. Poddali se. Jen silné většině Britů připadal tak nesnesitelým, že se odhodlali dát se pozabíjet, nenajde-li se jiné východisko.
Tehdy přispěchaly na pomoc Spojené Státy a poslaly přes oceán na pozabíjení spoustu svých kluků, kterým mohla být celá Evopa víceméně ukradená.

Po válce se valná většina Evropanů shodla na tom, že Hitler byl absolutně nepřijatelný a že je dobře že my jsme zvítězili. Postupně na to přišla i valná většina Němců. Ale teprv Bundespräsident von Weizsäcker si dovolil bez obalu prohlásit, že Německo válku neprohrálo, nýbrž naopak získalo zpět svoji demokracii.

Amerika nikomu v Evropě nepomohla více než Německu, neb nejenže je vyvedla z omylu a diktatury, nýbrž mu poskytla marshallův plán a šikovně postavila politický skleník, v němž mohla opět vyklíčit demokracie. Německo se stalo nejúspěšnějším projektem Spojených Států a uvedlo je v osudný omyl, že takto to bude fungovat i v jiných končinách světa. Což se ve Vietnamu, v Afghanistanu, v Iráku - a vlastně vůbec nikde jinde od té doby - Američanům nezdařilo.

Německo se v Evropě stalo vedle Británie nejspolehlivějším přítelem USA. Toto přátelství se nezakládalo na strategických úvahách mezi vládními činiteli (na těch samozřejmě taky), nýbrž bylo, a dosud je, hluboko vkořeněné v národě samém. A kdykoliv se USA odchýlí od obrazu dobrého supermana, jsou Němci překvapeni, zhrzeni, jakoby přistihli supermana jak nepomáhá babičkám přes ulici, nýbrž opile zvrací do nějakého kočárku...

Je povážlivým, ale zajisté přechodným znamením, že dle Infratest dimap považuje momentálně pouhých 49% Němců USA za důvěryhodného partnera. Tak nízká byla poválečná důvěra jedině v dobách vlády Cheyney/Bushe, kdy USA před Spojenými Národy průhledně lhaly o masových zbraní v Iráku.
(Pro srovnání: Rusku důvěřuje 24% a Číně 22%.)

Po atentátu 911 kancléř Schröder USA přislíbil v boji proti terrorismu neomezenou podporu a slib také dodržel: v Afghanistanu se Německo dosud angažuje v boji proti AlKaidě. Kancléř však odmítl podílet se na válce v Iráku, což bylo správné, protože teprve zásah Osy Blbosti umožnil AlKaidě uchytit se tam natrvalo, čemuž do té doby účinně bránil diktátor Saddam Hussein, který s atentátem 911 neměl nic společného.
Tehdejší demonstrace v Německu proti prolhanému Bushovi tudíž neměly nic společného s antiamerikasmem.

Pojmy přátelství a věrnosti jsou v Německém povědomí hluboce zakotveny.
Stěžejní celoněmecký mýtus je „Nibelungenlied“.
Ale výraz „Nibelungentreue“ (věrnost Nibelungů) je, nejpozději od války, značně ambivalentní. Stále povědomé dějiny ukázaly, že věrnost nesmí znamenat slepé následování do osidel špatnosti:
mocí, strachem nebo alkoholem opilému příteli přeci není vhodné pomáhat bílit výčep. Důkazem přátelství naopak je, polít jej včas studenou vodou, nenaslouchat jeho vzteklým námitkám a za pomoci ostatních přátel jej odvléct na nějaké lůžko, kde mu budeme tak dlouho sedět na ksichtě, dokud trochu nevystřízliví.

Zešílevší Německo bylo spoutáno příliš pozdě. Ale vystřízlivělo a kocovinu pociťuje již ve třetím koleně.
78% občanů je pro to, aby Kancléřka Mekelová vůči Spojeným Státům důrazněji protestovala, ačkoliv dvě třetiny jsou střízlivého názoru, že Německo se cizímu špehování stejně neubrání. Dobrá třetina by se dokonce odvážila poskytnout Snowdenovi asyl.

Bohužel u paní Merkelové jsou, co se rozhodného protestu týče, na špatné adrese, protože tato už pěstovala až příliš servilní vztah s Bushem, čímž si to drobátko porozházela s prezidentským kandidátem Obamou a teď se skrývá někde za záclonami v Berlíně a posílá na porážku svého ministra Friedricha. Až se dozví, nakolik jsou USA ochotny vyhovět evropským požadavkům, bude to po nich nekompromisně požadovat.

Při tom se vlastně nemá čeho obávat, protože za vlády SPD si Bundesnachtendienst s NSA pošpitával neméně než dnes. Partaj Pirátů, která by spršky vydatných zpráv měla slastně využívat, je bohužel stále příliš amatérská, než aby cizí ostudu dovedla náležitě obdělat a pohnojit a v procenta proměnit. Není pochyb, že Piráti, dozrají-li kdy, budou ještě nacházet hojně potravy pro příští volební kampaně.

Zatím ale budou muset zaskočit jiní, Zelení a obecně nemilovaná FDP, aby alespoň středoevropané konečně uvázali své domácí chlupaté na patřičný řetěz.

Čechů se to samozřejmě netýká, protože nezažili řádění gestapa, ani stasi, pročež v republice je, v alespoň v tomto ohledu, všechno v pohodě.