Se zájmem jsem si přečetl předchozí blog pana Kudrny - „Kupme si demokratické strany“, považuji jej za velmi poučný, doporučuji k přečtení a děkuji za něj.

Přiznám, že ze své perspektivy jsem jej zprv nedovedl úplně pochopit.
Teprve když jsem si místo slova „konkurenceschopnost“ dosadil „tržní konkurenceschopnost“ a na místo „životní úroveň“ dosadil „hmotná životní úroveň“, a vyrozuměl, že ekonomizace politiky není pojímána jako jev nebezpečný, nýbrž jako zdravý a žádoucí, začal mi text dávat logický smysl a nemůžu než souhlasit.
Proti správnému nastavení financování stran žádný dišputát.

Zarazil jsem se však o jeden odstaveček:
"Jak tedy strukturovat pobídky politiků, aby se snažili vybudovat dlouhodobě stabilní strany s masivní členskou základnou? V době, kdy ideologie ztratily své pojivé vlastnosti, zbývá asi jen ekonomická odpověď: přes peníze."

Na této výpovědi slouží panu Kudrnovi ke cti slovíčko „asi“, jímž autor poněkud odevzdaně relativizuje tuto jinak zhoubnou myšlenku. Záslužně však motivuje k řetězci úvah, zásadních a mimo akvárium ekonomie:

Ono se totiž odjakživa a povážlivě ledabyle vychází z toho, že oni se nějací ti lidi do té politiky dají, slétnou se jak mouchy na lejno a nás ani nemusí zajímat proč. Jenže podle toho to pak vypadá i zapáchá ...

Ani po delším zamyšlení mne, s vyjímkou hazardu a těžké kriminality, nenapadla žádná další profese, v níž by peníze jako hlavní motivace vedly k nějakým hodnotným výsledkům. Natož pak přínosným pro společnost. (V obou zmíněných povoláních jsou mé znalosti zatím tuze povchní a rád se dám poučit).

Čím tedy mají být lidé motivováni jít do politiky, a to zejména v době, kdy drtivá většina komentátorů, bloggerů, občanů Čech i dálav, se nachází ve stavu strádání. Marně štracháme po skutečných osobnostech, nikoliv podšitých, nýbrž moudrých, intelektuálně atraktivních, poctivých, konajících spravedlnost a ochotných uskutečňovat plány směřující dál než do příštích voleb, (respektive než to na ně praskne a budou muset zdrhat s nakradeným).

Rybář ví, že jiné ryby se chytají na knedlík a jiné na žížalu, ty nerozvážné dokonce na třpytku.
Jaký typ lidí asi lze nalákat přednostně na finanční odměnu? Přejeme si být ovládáni osobami (ještě více než beztak), kterým jde v první řadě o prachy, o maximalizaci profitu (vlastního) a jejichž loajalita se měří v bonusech a končí trafikou? Takový stát nemůže skončit jinak než bratrstvo Lehmanů - ekonomicky možná, mravně určitě.
Myslitelný je i opačný model: nehonorovat politickou činnost vůbec, což ovšem politiky nemajetné bude nutit ke korupci. Bez kradení na denní chléb se pak uplatní jen finanční elita. To myslím také není žádoucí.

Napadnou nás však ještě jiné motivace? Nehmotné, dnes zdánlivě nerealistické, protože finančně nevyčíslitelné? Za starých časů se o takových věcech myslím psávalo v knihách (někteří si určitě vzpomenou) a snad i vyučovávalo ve škole (nevzpomínám).

Jaký typ lidí si vůbec kdo přeje vidět v čele správy věcí veřejných?

Na jaký typ uznání budou takoví jedinci nejspíš slyšet a jaký je bude odrazovat?

A vůbec: jaký je rozdíl mezi ideologií, ideálem a dlouhodobým sledování nějaké vize?

Vytratili-li se jejich pojivé vlastnosti, co jiného bude v budoucnosti zdrojem soudržnosti v partajích a hlavně ve společnosti?

Kdo je dlouhodobě zodpovědný za vytyčování ideálů a sledování vzdálených cílů – pán nebo sluha?

----------

Otázky to snad hodné zamyšlení a diskuze mezi všemi, kdo nejsou aktivními politiky, protože služebnictvo o takových základních věcech nemá co rozhodovat.