Tsipras demonstroval amokem, na jak mizerných pilířích stojí eurozóna..
Tento týden názorně předvede demokratický deficit EU.


Z letité euro-řecké kakofonie lze vytušit, jak si rozhodující většina řeckých občanů asi představuje státní finance. Koncept je prostý:

V Aténách stojí hrnec. V něm se tradičně objevují peníze blbých, kteří se dali přistihnout a zdanit. Od zavedení Eura pak blbých přednostně z jiných zemí.
Jsou to peníze nikoho.
Vládě náleží přirozené právo, si tyto peníze plnými pazoury osvojovat a rozdělovat mezi sebe a kámoše. Možno je i dělat sekery u kdejakého bankstera, čímž se lid nemusí zabývat, dokud vĺáda je dobrá.
Dobrá vláda se pozná podle toho, že vyrábí kavkárny o mnoha poschodích, v nichž macatí spousty úředníků. Před demokratickými volbami se rozdávají výslužky i nekámošům. A hlavně se nikoho neobtěžuje nemotivovaným daněním. Taková vláda je velmi demokratická a bývá volena. Koneckonců je to spravedlivé, protože s trochou přičinění se každý může stát když ne kámošem, tak aspoň úředníkem nebo si opatřit synovce na nějakém výživném postu.

Tu si náhle loupeživí věřitelé v nepřátelských zemích umanuli, že si přejí aby se cosi splácelo a řeckému lidu aby se dařilo špatně. Stará vláda začala být jaksi úzkoprsá a chtěla bezúhonné lidi nevyprovokovaně zdaňovat. Bylo nutno zvolit jinou vládu, která řeckou důstojnost obnoví ideologicky zdůvodněným neplacením dluhů a hněvivým děláním dalších seker. Lid si to přece tak přeje. Cokoliv jiného by nebyla demokracie, jíž je Řecko kolébkou.
K demokracii patří, že vlády plní vůli demonstrujícího lidu. Tedy vůli řeckého lidu a všechny evropské vlády. Třeba že se zaplatí jeho dluhy z peněz těch, kteří jsou sami líní dělat demokracii a nedemonstrují. Nebude-li demokracie poslouchat, zvolí si lid za trest do vlády ještě více neonacistů.

Řeckému lidu, vycházejícímu z této reality, musí být neužilost Merkelové zcela nepochopitelnou. Její domácí skrblík Schäuble přece také sedí na obrovském sudu nikomu nepatřících peněz, ze kterých by mohl brát plnými hrstmi a dávat Řekům, kteří přece jasně demonstrovali, že si to přejí. Asi je krkoun a tudíž nacista (špatný, neřecký).

Kdyby mezi obyvatelstvem Řecka panoval jiný názor než jaký zde načtrnut, bylo by nevysvětlitelné, že přes Tsiprase a Varufakise už dávno nehodili nějaký hadr, aby se jejich hulvátství neneslo k hanbě národa po celé Evropě. Zřejmě se za ně ani nestydí.



Řecko teď Evropu, po více než dvou tisíciletích, opět přiučí demokracii. V referendu si odhlasuje, chce-li, aby jeho dluhy zaplatili jiní bez potupného podpisu řecké vlády pod nějaký cár papíru, nebo aby cálovali s řeckým podpisem (takovým, jaký byl i pod údaji o přijetí do eurozóny).

Většina europolitiků se ani teď netají, že by jim nesmírně ulehčilo, kdyby se Řekové rozhodli pro podpis. Neexistující význam takového papíru bude možno se strojeným překvapením další roky pomalu odhalovat, za poklidného zurčení penězovodů. Ve skrytu duše jsou si totiž s řeckým lidem zajedno, že ty peníze jsou skutečně nikoho a že evropská centrální banka je tu od toho, aby byla vytunelována. Hlavně aby se tak dělo bez ošklivých tiskových konferencí a nemuselo se přiznávat, že celá konstrukce Eura je založená na falešných údajích, o nichž se předem vědělo že jsou falešné, ale z politických důvodů musely Řecko, Španělsko a Portugalsko být Eurem odměněny za to, že se tenkrát zhostily svých diktatur.

Poddaní poplatníci naopak napjatě sledují, odloží-li jejich reprezentanti poslední špetku důstojnosti. Odevzdaně doufají, že Řekové se rozhodnou udatně dotrucovat.

Díky Tsiprasovi se demokratický deficit EU stává přenázorným:
Jak to, že ještě nikoho v celé EU nenapadlo, dát se inspirovat od naší kolébky a uspořádat na příští víkend referendum po všech zemích eurozony?
Například o tom, kolik kdo hodlá Řekům dávat ze svého aby opět měli radost ze života a nezradili nás s Putinem hned teď, nýbrž teprve až půjde do tuhého. Či neměli-li by Řekové celý ten svůj zadlužený poloostrov zabalit a odnést si ho někam za Ural.
(Ujme-li se Řecka nakonec Putin, bylo by férové, kdyby mu za to byly zmírněny sankce za Krim a Ukrajinu.)
Třeba by ho věřitelé mohli i prodat Číňanům, stržený peníz pak vrátit centrální bance a Německu a sami tak spolu s Draghim ujít výkonu trestu.
Veškerý lid eurozony by tak mohl bezprostřendě vyjádřit svůj soucit se sužovanými Řeky.

Argumentace, že státy s 1€-joby a minimální mzdou pod 9 € musejí doplácet na Řecko jen proto, že tato demokracie nebyla za poslední desetiletí schopna (a zřejmě ani motivována) si ve vlastní zemi zjednat ani minimální sociální spravedlnost, zabránit vlastním syčákům v pumpování systematicky zpronevěřovaných vypůjčených peněz na dálná konta, aby pak vedle milio- a miliardářů a předůchodovaných erárních ouřadů nemusely děti chodit do školy bez snídaně, je stejně nehorázná, jako vydírat Tsiprase, že nepodepíše-li ihned požadavky věřitelů, bude se pan předseda evropské komise vidět nucen utopit tohle roztomilé koťátko.

Přijmeme-li totiž logiku, že lid nemusí platit za to, co natropily jím demokraticky zvolené vlády, tedy princip, dle kterého občan za své vlády nezodpovídá, může se Německo těšit, že mu budou navráceny veškeré reparace. Vždyť je to národ, který si Hitlera sice za velkého hajlování zvolil, to bezesporu, ale byl jím zle obalamucen a nakonec je sám škodný, protože mu byla proti jeho vůli rozbombardována města ve válce, do níž chudáky naivní uvrtal jakýsi Rakušák, jakže on se to jmenoval...

---------
Stručněji:

Aténská demokracie nedohlédne za městskou zeď. Už v měřítku jednoho státu není funkční, protože nezvládá “problém veřeného statku” rozměrů Řecka, natož celé EU. Solidarita s občany mimo obzor je podvyvinutá (vulgo: z cizího krev neteče).
Schopnost altruistického trestání nesahá za okruh rodinného klanu.

EU byla založena jádrem stabilních demokracií a jejím ideálem je vysoce sociální euroobčan, soucítící i se spoluobčany na vzdálených pobřežích - samozřejmě na základě reciprocity. Koncept altruistického trestání (t.j. ochota trestat porušování pravidel i za cenu bezprostřední vlastní oběti, mnohdy vyšší než zapříčiňuje porušení samé) je v reguláriích EU zakotven velmi chabě, nebo spíš nezakotven. Buď si architekti EU nepředstavovali, že bude kdy nutné, nebo si z nepěkných důvodů nepřáli, aby bylo uplatňováno. Zejmena ne na ně.
První proti pravidlům zhřešilo Německo, po té Francie, za což se občané styděli a následně snášeli nepříjemné reformy.
Ke katastrofě dochází, protože pod stejnými pravidly EU byly sjednoceny občanské společnosti zcela nekompatibilních politických obyčejů.

Tsipras se upřímně podiví, dojde-li k altruistickému vyhození, ačkoliv se mu umným zdržováním podařilo vyhnat cenu Grexitu velmi vysoko.Čímž také otevřeně vyhrožuje. Je mu cizí myšlenka, že by někdo mohl zvolit cestu, která je momentálně nevýhodnější. Proto tolik usiloval o to, domluvit se “na politické úrovni” (tedy někde vzadu).
Dojde-li k trestání, tak nikoliv z iniciativy europolitiků, kteří jsou však sami hnáni dopáleností vlastních občanů (o jejichž existenci se Tsipras vůbec nazajímá), kteří jsou spíš ochotni nést vysokou cenu hned, než se pouštět do dalšího kola trapně neopětované solidarity.

Bude-li následovat cokoliv jiného než Grexit, nebude to podloženo ničím, než podpisem pod seznamem účelných lží k získání času a peněz. Jakmile strach poleví, podepsaní ani jejich národ nebudou mravně ani studem motivováni, cokoliv z daných slibů dodržet.


----------------- Preemptivní poznámka abych nebyl nařčen z omlouvání neoliberalismu -----------
Výše řečené rozhodně není obhajobou tzv. dlužního hospodářství (viz starší trojdílný blog)
Řádění finančních deprivantů ale nelze potlačovat tak, že jedni budou dluhy u šejdířů sekat a druzí za ně budou cálovat, aby se nám banky nepoložily. Nejde, aby jedni nechali dovádět své asociální vlády bez dozoru, protože oni se prý o politiku takto detailně nezajímají, a druzí je zubožené museli vykupovat u kreditních padouchů.
To je nesmysluplné.
Narkokriminalitu také nelze dobře potírat tím, že účty za crack bude dealerům proplácet sociálka.

Nápravu lze zjednat jen navezením nashromážděných kreditů do betonové zdi, čehož, pámbulidá, co nevidět budeme svědky. Jedině má-li tohle Tsipras za lubem - což ale mohl provést elegantněji - patřila by mu všechna čest a jeho posmrtná maska by měla zdobit pamětní Eurominci za sprosťáctví.

Nikoliv řeckou.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vážená paní Králová

Omlouvám se, že odpovídám touto neortodoxní cestou, ale jak v minulém blogu zdůvodněno, disqus nemá rád mě a já jeho také ne.

Pokud vím, žádný z blogerů není placen. Já rozhodně ne, a jiné cíle než vykecat se nesleduji. Byť s diquzsem už ani to není moc zábavné.

Jako íbrmenš se – ani po delším zamyšlení - necítím. Jenom jsem v životě už dost investoval, lépe řečeno: nechal být a netrhal, ve snaze nebýt šupák a proto mě více než obecné vyžírkovství pohoršuje vyžírkovství kombinované s pohrdáním. Čili, nevadí mi tolik, když někdo šupákem je, jako když to považuje za normální a ty, kteří se tak neprojevili povžuje za slabochy. Tento postoj pro mne mimo jiné ztělesňuje Tsipras a jeho kámoši. (Ti jiní jsou samozřejmě deprivanti naši, kteří řádí po veškerých ekonomikách a jsou původci zla hlubšího, než se na první pohled zdá.) Nejhorší je, že SYRIZA se projevila natolik koruptní, že místo aby zlodějům zatla penězovod, snaží se vydíráním ostatních států o přesný opak. Bezvadně nahrává deprivantům, protože ždíme poctivé trouby, aby tok peněz do temných kanálů neustal. Nejde přece o to, že řecké dluhy nebudou nikdy splaceny. To ví každý. Jde o to, že nemá cenu pumpovat vodu z lodi resp. peníze do země, v níž zejí velké díry. Kdyby si SYRIZA hleděla svého, neobořavla by se na okolí, ale ucpala díry ve vlastní zemi, třeba i rozvěsila nezdanitelné milionáře po kandelábrech. Bezva.
O pracovitost nejde vůbec. Kult práce je jedno z bláznovství naší doby. Jenže zřeknu-li se jej, musím omezit i kult konzumu. A nedovolit, aby za mě syčáci podepisovali dluhopisy.

Vlastní téma blogu je zodpovědnost lidí za svoji vĺádu. Tam, kde si ji volí.
Mezi Němci je dodnes velké téma – z historických důvodů - a to ve všech nuancich. Proto k němu tíhnu. Hitlera volilo 43,7 procent. Vezli se v tom všichni. Někteří se ovšem dali nadchnout a zešíleli dodatečně. Jiní jej sice volili, ale ještě před válkou svou chybu nahlédli. Bylo však pozdě. Jiní jej od začátku rádi neměli, ale „konali svou povinnost“. Jiní se dali za opozici zavřít nebo zabít, ale zůstali příslušníci vinného národa.
Je to tedy velice složité téma pro každý národ a zdá se mi, že v ČR poněkud nevnímané. Dosud o Češích rozhodovali nějací okupanti. Poslední desetiletí ale už nerozhodují, tak jako v Řecku po svržení junty. Přesto se Řekové i Češi chovají, jako by vláda bylo něco z hůry daného a jsou uraženi, když na né dolehnou následky blbě vybrané vlády. Všimněte si, s jakou vervou mnozí konsruuí spiklenecké teorie, jenom aby v každém případě nenesli vinu za své politiky.

Býval jsem zvědavý a v rozhovorech bedlivě naslouchal, jak o své porážce smýšlejí Němci. Většina obyčejných lidí (v sedmdesátých letech bylo ještě hodně pamětníků) mluvila v tom smyslu: „Nojo, no, když nám rozbombardovali dům, šli jsme holt k tetě na statek ... táta se nám vrátil o berlích ... byly to zlé časy. Holky se potom popelem barvily na šedo, aby je Francuzi neznásilňovali.“ Bez veškeré zášti, vztah k Francouzům na druhé straně řeky je úplně uvolněný a naopak. To, co občas čítám v kometářích, že v Němcích prý doutnají jakési reminiscence, revanšismy a pod. - Nemůžu obecně potvrdit. V generaci pod 60 už vůbec ne. Je to buď s kupodivem, nebo jsem nesmírně nevnímavý.

Co se té nadřazenosti týče, to je možná optický klam. To si pí Švihlíková asi něco vybachořila. Němečtí bařtipáni ve velkých autech samozřejmě nadřazení jsou, což takového nemaje, pozoruji zejména na Švýcarech na A5 a na Češích neméně. To je celosvětové rozšířená poruha osobnosti. (Bohužel mi k tomu chybí patřičné vozidlo.)
Dále se nadřazeně vyjadřují ekoaktivisti (z toho se doznávám – ale to na blozích přece neprojevuji) a sympatizanti ATTAC, Wikileaks, protivníci TTIP, zastánci lidských práv a uprchlíků, k čemuž v nějakém příštím blogu možná dojde. Ta je ale podmíněna a snad i trochu omluvena bezmocným vztekem, tak doufám, že mi ji prominete.

Co se veršů týče, jsem s Vámi zajedno, jen s tím bohem bych si byl ještě méně jist než autor sám.
Smrt je O.K. Ale napřed mi dovolte, být ještě nějaký čas během bdění vzteklý a ve snech ne.

S pozdravem
dosud existující Adam Procházka