Boj proti korupci je osvědčeným evergreenem každého předvolebního období. Scénář je velice prostý. V průběhu několik měsíců se nashromáždí reálna či částečně vykonstruovaná „špína“ na politické protivníky. Pochopitelně za účelem jejich démonizace. Pak se slibuje ostošest, že v budoucnu dojde k nápravě, slibují se opatření, především represivní (černé listiny, korunní svědek, agent…), které se ovšem v praxi úplně nebo částečně nechají plavat. Korupce se stala normální součástí našeho života. Zvykli jsme si na ní a naše tolerance je vysoká. Každý den si můžeme přečíst v mediích nový poznatek, novou kauzu. Skutečnost může být ještě horší, neboť nelze na všechno kápnout ihned. S časovou prodlevou se pak například dozvíme, že málem miliarda byla vydaná na nějaké karty, o jejichž funkčnosti lze úspěšně pochybovat a peníze odtekly bůhvíkam. A co z toho? Nic.

Jsme zřejmě bohatá země. Můžeme si zjevně dovolit financovat deficity, které plynou nejenom z toho, že naše veřejné rozpočty jsou synonymem samoobsluhy pro „přátelé veřejných aktiv“, ale i z toho, že ti, kteří by měli nezávisle kontrolovat efektivní čerpání společných zdrojů a dohlížet na oprávněnost výdajů a zákonnost, hlídat korektnost hospodářské soutěže, sami nezávislými jaksi nejsou. Mají problém s dodržováním základních pravidel. A co se s tím děje? Nic.

Odpustila bych politickým stranám předvolební taškařici kolem veřejného rozpočtu. Hádky pravice s levicí (ačkoli v ČR není vždy úplně jasné, kdo je kdo) patří k oprávněné diskusi o tom, jak by se, zejména sociální výdaje, výdaje na obranu, infrastrukturu a chod státu měly financovat. Některá opatření jsou nesystémová a vadná od samého počátku. Příkladem budiž vyplácení 13. důchodu, plošný mateřský příspěvek bez ohledu na finanční situaci příjemkyně, nákup různých hraček pro armádu, zvyšování daní zejména v období ekonomického útlumu či snižování platů učitelů. Jde však o předvolební rituál a když si vzpomeneme na rok 2006, tak i pravice v zájmu volebního vítězství nalezla zalíbení v řadě nesmyslných dávek, které neměly oporu v žádné analýze potřebnosti. Pravdou je, že současná ekonomická situace vyzývá k ještě větší opatrnosti při nastavování zejména výdajové části veřejných rozpočtů. Nicméně bez kvalitního programového financování a vyhodnocování investovaných prostředků do jednotlivých programů nelze dosahovat dobrých a měřitelných výsledků. Chce to zásadní změnu struktury veřejného rozpočtu. Obávám se, že to je asi příliš.

V podstatě jde vždy v prvním řadě o prachy
Rétorika o boji proti korupci je sice sexy, neboť je jednoduchá, ale je nevěrohodná. Politické strany to vědí. Před volbami je to trhák a každá strana nalézá zaručený recept. Všechny chtějí něco zlepšovat. V tom jsou si zajedno, problém identifikují správně, ale již zapomínají, že sami jsou jeho strůjcem a tudíž by musely zásadním způsobem změnit své fungování, což samozřejmě neudělají. Je jednodušší slibovat, že se bude bojovat proti korupci, než vysvětlovat změny v sociální oblasti, potažmo změnit vlastní stranu. Změny v zdravotnictví nebo školství se vysvětlují těžko, každá úprava je pro některou z voličských skupin citlivá. O souhrnném boji proti korupci je naopak možné mluvit jednoduše a přesvědčivě, výsledek není měřitelný a v podstatě se nikoho nedotkne, neboť úspěšnost boje závisí na kvalitě systému řízení věcí veřejných – je v jeho DNA, v matrici, v institucionální kvalitě. Ve všech diskusích mohou politici a jejich hosté nekonečně dlouho fantazírovat o potřebě zlepšovat prostředí, zrušit „ty špatné gubernátorské propletence“, které jsou živnou půdou pro komunální sifón veřejných prostředků. Mohou se rozčilovat, mohou přesvědčovat, nic se tím nezmění. Sebelepší koncept ztroskotá na nemožnosti ho prosadit v praxi, neboť reálně, ve stranách není poptávka po změně. Pro ilustraci si vzpomeňme na koncept 3P (Prevence, Průhlednost, Postih), který představila minulá vláda v rámci ambiciózní protikorupční strategie. Ta se sice s pompou přijala, ale pak se založila někam hluboko do šanonů a už o ní nikdo neslyšel. Co následovalo? Nic.

Nebojujme proti korupci, bojujme za kvalitně řízený stát
Korupce je souhrnný pojem a slibovat její snížení je nelehké a v podstatě i nemožné. Ani pořádně nevíme, jak je skutečně vysoká. Snad jediným relevantním ukazatelem v této oblasti je Governance Indicator, který zveřejňuje Světová banka a která měří kvalitu řízení zemí dle jednotlivých ukazatelů. Těch je několik a vzhledem ke kvalitnímu souboru dat je možné- na rozdíl od jiných indexů - i sledovat trendy. Autoři mimo jiné celkem správně tvrdí, že kvalita řízení země, která má tři dimenze: politickou, ekonomickou a institucionální, závisí mimo jiné i na opatřeních, které regulují korupci. Jak je z grafu patrné, lze konstatovat, že se u nás od roku 2003 v této oblasti nic zásadního neudálo. Jinými slovy, korupce se nijak neregulovala a nejspíše systémově narůstala. Skandály, které vyhřezly v průběhu let na povrch, jsou jevovou podstatou stavu tzv. „state capture“ (převzetí řízení státu ekonomickými subjekty), který je snad nejhorším a ve své podstatě devastujícím modelem. V takovém případě je pak zbytečné mluvit o sanaci veřejných rozpočtů, protože už není co sanovat.

Dalšími indikátory, které vypovídají o kvalitě veřejné správy a které je potřebné vidět v kontextu, jsou vynutitelnost zákonů a přijímání legislativy, regulační zátěž, politická stabilita, efektivita veřejné správy, svoboda projevu a dodržování lidských práv. V těchto ukazatelích Česká republika dosahuje podprůměrných hodnot ve srovnání s rozvinutými zeměmi OECD, vyjma Řecka a Itálie.


Kde je reformní vláda?
Všichni političtí aktéři, kteří usedají před kameru nebo mikrofon a rozhořčeně kritizují současný stav, zejména vnitrostranické nešvary, neboť je „potřebné začít vždy od sebe“, v zápětí, jakmile dozní poslední volební přenos, zajedou do starých kolejí a na nepříjemnější dotazy novinářů jsou schopni místo slušné odpovědi uštědřit akorát tak pravý hák. Obávám se, že se nemýlím, když budu tvrdit, že všichni političtí aktéři velice dobře vědí, kde je problém a jak jej řešit. Nepotřebují se zaštiťovat žádnými slovutnými experty ani populárními organizacemi. To se snad hodí akorát tak z důvodu PR, což je sice před volbami prima, ale ze všech rádců se tím běžně učiní jen užiteční idioti. Všechny návrhy, které by mohly zásadním způsobem zlepšit klima, již byly dávno navržené. Žel, zůstaly na papíře. Kvalita institucí se ovšem nezlepší sama od sebe. Systém vynucování spravedlnosti a zákonnosti (policie, státní zastupitelství, soudy) se nezkvalitní, budou-li si absolventi právnických fakult pořizovat tituly nestandardním způsobem. A veřejný rozpočet by mohl být jednoduše sanován tím, že by se ušetřilo 35% z celého objemu veřejnou správou za rok 2009 nakoupeného zboží a služeb. To je totiž odhadované procento úniku zdrojů v důsledku netransparentnosti, neefektivnosti a korupce.

Snažme se spíš o zkvalitnění institucí než o boj proti populární korupci. Tam by měly směrovat všechny snahy těch, kteří si nárokují vědět, jak má být Česko řízené. Za poslední roky se to nikomu nepovedlo. Obávám se, že je to stav přetrvávající. Naši jižní sousedi nám v loňském roce ukázali, kam mohou vést riskantní politické experimenty a fiskální nekázeň. A přitom to je tak jednoduché to změnit, stačí jenom chtít zásadní změnu udělat a neřídit své politické kroky pouze touhou po znovuzvolení. To by byla skutečná služba veřejnosti.