Krize neskončila a v nejbližší době neskončí, ba se nejspíš ještě prohloubí. Dohoda z minulého týdne ale ukázala světlo na konci tunelu. Teď je pouze třeba vůle se za světlem vydat.

Minulý čtvrtek se stal malý zázrak. Řecko vyhlásilo selektivní platební neschopnost, euro přitom okamžitě posílilo, akciové trhy zaplesaly a cena řeckých dluhopisů klesla tempem nevídaným posledních deset let.

Tento zázrak zorganizovali zázračné hlavy států Evropské unie tím, že se dohodli na druhém balíku pomoci Řecku, na rozšíření pravomocí Evropského fondu finanční stability (EFSF) a na způsobu, kterým se na pomoci budou podílet soukromí věřitelé.

Poprvé za víc než rok vzal někdo politiky vážně

Poprvé od května 2010 zareagoval trh na politickou dohodu pozitivně. Ztráty před a po oznámení dohody sice učinily reakci téměř bezvýznamnou, přesto v sobě nese symboliku požehnání globálními trhy. Politici totiž konečně uznali, že jedna plus jedna jsou dvě, že Řecko svůj současný dluh nesplatí a potřebuje odlehčit. V opačném případě se bude pod tíhou dosavadního dluhu propadat stále hlouběji.

Trhům se myšlenka selektivního bankrotu alespoň na chvíli zalíbila. Kdyby Španělsko posečkalo jen pár dní na výsledky dohody, ušetřilo by v poslední dražbě svých dluhopisů zhruba 48 milionů eur (tedy více jak miliardu korun).

Řecký “bailout” z května 2010 (technicky se nejednalo o bailout, ale o překlenovací půjčku) sice zachránil Řecko před bankrotem, země s vysokým dluhem před okamžitou nákazou a evropský bankovní sektor před nebezpečnou ránou. Morálně i ekonomicky se však zvrhl. Nejednalo se totiž ani tak o záchranu Řecka jako o pomoc věřitelům. A výnosy na evropských dluhopisech stoupaly měsíc za měsícem výš a výš a donutili dvě další země zažádat o pomoc.

Až do minulého týdne nebylo Athénám odpuštěno ani euro. Naopak v duchu dnes již mrtvého Paktu stability a růstu byly na půjčku nasazeny drakonické podmínky a trestající úroky, na kterých někteří členové eurozóny vydělávali i po odečtení inflace.

Tentokrát je to jiné

V první řadě EFSF získává práva postarat se nejen o banky, které utrpí selektivní platební neschopností Řecka, nýbrž si z něj mohou půjčovat i státy, kterým bankrot bezprostředně nehrozí, ale hrozil by, kdyby neměli zadní vrátka levného půjčování.

Tím pánové a dámy hlavy států ve čtvrtek de facto založili Evropský měnový fond a bezděky vytvořili instituci velice podobnou té, jejíž jméno se prozatím bojí vyslovit: společný evropský dluhopis neboli eurobond.

Zadruhé budou soukromí věřitelé “dobrovolně donuceni” restrukturalizovat řecký dluh prodloužením splatnosti některých dluhopisů či prodejem se slevou. Ve výsledku tak věřitelé Řecku nepřímo odpustí celou pětinu dluhu.

Aber wir wollten keine Transferunion

Zatřetí se úroky veřejné pomoci sníží hříšníkům i nešťastníkům na 3,5% a splatnost dluhopisů se prodlouží na patnáct let. Tohle už není pokus zachránit a trestat zároveň. Jedná se o opravdovou pomoc a faktický finanční transfer z evropského jádra na periferii.

Jinak řečeno, po loňské záchraně Angela s Nicolasem unisono pěli: “Jsme připraveni udělat všechno, abychom euro zachránili!” Trhy přitom správně slyšely: “Jsme připraveni udělat všechno, abychom z toho vyvázli celí, moc nás to nestálo a napřesrok vyhráli volby.” To neznělo moc přesvědčivě.

Tentokrát ale oba hlavní aktéři eurozóny ustoupili od svých základních pozic a realizovali první oficiální – i když převlečený – fiskální transfer směrem Hellada.

Jejich důvěryhodnost paradoxně vzrostla. Domácí obliba očekávaně klesla.

Řešení na dosah

Na úplnou stabilizaci evropské dluhové krize a odvrácení nákazy by pak stačilo navýšit EFSF a jeho nástupníka Evropský mechanismus stability na hodnotu, která by pokryla potenciální potřeby Španělska a Itálie a tím i odvrátila potřebu nechat si pomoci od Evropské Unie. Takový fond by ale musel být prakticky trojnásobný a lízat spodní hranici bilionu eur.

Půjčit někomu za půjčené skrz instituci, která vyjedná prioritní splácení (jaké má dnes Mezinárodní měnový fond) je docela jednoduchá operace a riziko je malé (stejné jako u MMF). Na druhou stranu ale může výrazně zamávat hodnoceními křehkých zemí, které budou vzhledem k vlastní zadluženosti nést příliš velkou část záruk. Zvlášť když se některá z nich ocitne v takovém svrabu, že nebude půjčovat, ale sama si řekne o půjčku.

Jeden vysoce postavený italský úředník se pod rouškou anonymity včera svěřil, že se Itálie sama sice půjčovat nechystá, zároveň by ji ale půjčování ostatním zemím destabilizovalo a uvažuje, že na svůj téměř pětinový podíl v EFSF rezignuje. To by byl docela průšvih.

Pokud odhlédneme od řešení rozpuštěním eurozóny, existuje ještě jedno, po kterém volá vzrůstající počet businessmanů, finančníků, ekonomů a (centrálních) bankéřů: společný evropský dluhopis. Evropská komise nabídne svou vizi tohoto produktu na podzim. Jestliže se problémy Itálie budou rozrůstat, kolem října už výraz eurobond nebude v Radě EU považován za sprosté slovo, v listopadu už bude na stole a na vánoce všichni dostaneme překvapení u příležitosti posledním summitu polského předsednictví.

Troška odvahy a jsme v cajku

Lídři EU ani zdaleka neudělali všechno, co mohli, aby předešli další nákaze. I optimismus trhů za poslední týden vyprchal. Krize neskončila a v nejbližších měsících ani neskončí. Možná bude i hůř. Světlo na konci tunelu už ale opravdu je.

Teď se jen ukáže, jestli se lídři eurozóny vydají se za světlem, budou měsíce stepovat na místě, nebo utečou zpátky do tmy. Všechny tři scénáře jsou možné. Na jejich rozhodnosti nezáleží jen osud eurozóny, ale celý evropský bankovní sektor, evropské hospodářství a důvěra mezi státy celého světa.

Pro hodně politiků to bude chtít spoustu odvahy. Pro mnohé to bude znamenat spokojení se s odchodem do politického důchodu v příštím volebním období. Minulý týden ale politici ukázali, že trošku odvahy mají. A někteří se snad těší i do toho důchodu.