Když vládnou dětinské pudy a zvířecí reflexy na twitteru, je to legrace. Na trhu je to však katastrofa. Dá se s tím něco dělat? Má se s tím něco dělat? Zdanění finančních transakcí přinese mnohá úskalí. Výhody ale jasně převažují.

Návrh na daň z finančních transakcí (FTT) počítá se zdaněním tranferů všech akcií a dluhopisů ve výši 0.1% a s 0.01% u finančních derivátů. Běžných plateb, výběrů kartou či transferů z účtu na účet i do zahraničí se týkat nebude. Ročně má vynést přes 1400 miliard korun na evropské úrovni.

Za posledních pár měsíců se na tento návrh vrhla nádherná vlna lobbyistů od seriózních záporňáků světového finančnictví Goldmana Sachse přes investiční obry BlackRock po malé a asertivní hedgové fondy, jako je Greenlight Capital.

Rovněž někteří komentátoři a političtí představitelé věnovali problematice hodinku svého drahocenného času, aby zašátrali v argumentech zmíněných finančních institucí a daň instinktivně odsoudili. Stejnou pozici zaujal nejprve šéf Cameronovy frakce v Evropském parlamentu Jan Zahradil. Po pár dnech se k jeho negativnímu vyjádření přidala i česká vláda. Příznačně bez hlubšího vysvětlení.

Na druhou stranu se však sen posmrtně splnil autoru daně a Nobelistovi Jamesi Tobinovi a řadě stejně ověnčených ekonomů, včetně Josepha Stiglitze, Paula Krugmana a Daniela McFaddena, kteří za tuto daň bojují od 80. let. Desítky, stovky a tisíce dalších ekonomů to vidí stejně: FTT má potenciál vydolovat dvojitou rentu. Dlouhodobě stabilizuje finanční trhy a přinese dnes tolik potřebné příjmy. Přitom zasáhne spotřebu a zaměstnanost výrazně méně než její alternativy.

Není spekulant jako spekulant

Daň se netají tím, že si bere na mušku spekulaci. Velká část spekulativních investic s omezeným rizikem je prospěšná, přispívá k dlouhodobému uhlazení ceny obchodovaného produktu a předvídatelnosti trhu. Ve světě plném informačních asymetrií a minutových trendů však i mírumilovná spekulace v honbě za krajním ziskem tvoří dlouhodobé procyklické výkyvy od hodnoty, která by byla optimální alokací kapitálu. Jinak řečeno nafukuje bubliny a prohlubuje krize.

Dlouhodobé výkyvy od střední hodnoty jsou často ohromné a nesmyslné. V ropné bublině z roku 2008 cena této komodity vystoupala během pár měsíců k 150 dolarům, aby se pak okamžitě vrátila pod čtyřicet. Nic nedokázalo bublinu uspokojivě vysvětlit. Během takto krátké doby ani nemohlo dojít k zvýšení investic do alternativ k ropě. Místo toho tento krátkodobý a nesmyslný výkyv poškodil reálné hospodářství a prospěl jen nepatrné skupině obchodníků. V nedávné době pak podobně šílené a nevysvětlitelné trendy na trzích s komoditami zažilo rhodium, uran a stříbro.

Podobné bubliny se tvoří s neutuchající pravidelností a za posledních dvacet let se zvyšující frekvencí. První příčinou takových výkyvů od reálných hodnot je především lehkost, s jakou putují informace. Druhou – nicméně hlavní příčinou – je nulová cena reakce na podobné informace a z toho vyplývající vzájemné utužování v trendu během vteřin a minut po jeho změně.

Trh a twitter

Nejlepší ilustrací trhu s nulovými náklady z (ne)reálného světa je chování sociálních sítí. Transakce na sociálních sítích – posty, zprávy, komentáře a tweety – rovněž nestojí ani haléř, což má radikální vliv na složení, rychlost a hloubku trendů.

Smrt průměrně nadprůměrné zpěvačky Amy Winehouse díky twitteru a facebooku během minut zastínila norský masakr a celé Arabské jaro. Rychlost, množství a frekvence informací o smrti Steva Jobse se dotkly srdcí miliónů lidí, kteří by se nad jeho smrtí nikdy nepozastavili. Bezdomovec se zázračným hlasem Ted Williams se díky jednomu videu na youtube stal během necelých dvou dnů americkou hvězdou, vystoupil v několika celonárodních show, dostal práci a usmířil se s matkou. Během dalších pár dní upadl do zapomnění, ztratil práci, rozeštval se s matkou a opět začal s alkoholem.

Narozdíl od twitteru, facebooku a youtube, krátkodobá trendová kultura na finančních trzích ovlivňuje i střednědobé a dlouhodobé chování a míru investic. Málo významné krátkodobé trendy dokážou trh odvést od dlouhodobých, méně prudkých ale o to důležitějších a podstatnějších trendů. Stejně jako Amy Winehouse od Arabského jara.

Velké množství malých, trendy sledujících obchodních činností vede k větším střednědobým odchylkám z rovnováhy. Systematické množství takových střednědobých deviací pak otevřeně vede k dlouhodobým pokřivením, vytváří medvědí a býčí trhy a nereálně nafukuje nebo podhodnocuje ceny.

Podobné trendy pak trvají dny, měsíce i léta. Mohou úplně zmizet, stejně tak ale mohou zanechat tržní pachuť. Podfinancují schopné aktivity a obchody, zatímco přefinancovávají aktivity, které si to nezaslouží.
Pokud se cena největšího zdroje konvenční energie chová podobně jako sláva bezdomovce se zázračným hlasem, něco opravdu není v pořádku. Tržní hospodářství selhává v tom, co je jeho nejdůležitějším úkolem: efektivně alokovat kapitál. Ony údajně vševědoucí a vždy efektivní trhy se chovají jako adolescent s poruchou pozornosti.

Laciný, dvakrát placený

Neexistuje jediný důvod, proč řešit trendy na sociálních sítích. Existuje ale tisíc a jeden důvod, proč se bát podobné kultury, jestliže nabourává mentalitu trhů.

Kdyby se celý příběh Steva Jobse odehrál na začátku osmdesátých let, jeho největší fanoušci by si možná zavolali, poslali telegram či dopis o jeho smrti. Všichni by se o ní dozvěděli další den v novinách nebo ve večerních zprávách. Mnozí by posmutněli. Nikdy by se ale nevytvořila několikadenní kultura, díky které se stala smrt Steva Jobse fetišem a světovým fenoménem. Nulová cena transakcí na sociálních sítí udělala z banální události sněhovou kouli, ke které se během hodin připojily stovky milionů lidí a vytvořily miliardy příspěvků.

Kdyby tweet stál jako obyčejná smska, ze smrti Amy Winehouse by byla smrt talentované zpěvačky. Nikoli důvod k twitterowému pláči miliónů lidí a k přímým přenosům světových médií z náměstí, kde bydlela. Kdyby shlédnutí videa na youtube stálo korunu, zázračný hlas Teda Williamse by neuslyšelo čtvrt miliardy lidí. Slabší zájem by ale rovněž neutuchnul za pouhé tři dny.

Stějně tak FTT posune cenu transakcí o nějakých třicet let nazpět – jako smrt Steva Jobse ve výše zmíněném příkladu. Transakce budou stát korunu nebo deset haléřů z každé tisícovky. Trh se odtwittertí, obchodník dvakrát zaměří, než zařeže, algoritmický trading opustí milisekundové frekvence.

Ti nezodpovědní a všichni ostatní

Jedním ze startérů a katalyzátorů finanční krize byl rychlý pád šedých finančních institucí, které nepodléhaly regulaci a státním zárukám. Tito kanárci v kleci svým náhlým udušením upozornili na vykotlaný finanční důl plný toxických (bez)cenných papírů. Především pak přispěli k pádu standardních a solventních bankovních domů, kterým dlužily miliardy ve velice krátkodobých půjčkách.

Pákovým efektem, který šel mnohokrát za hranici kapitálových požadavků a zdravého rozumu, vytlačily tyto nebankovní instituce ze svého skromných jistin ohromné zisky a s nimi i nezměrné riziko. Všechny měly jedno společné. Financování dlouhých závazků extrémně krátkými zdroji.

Na tom není principiálně nic špatného. Každá banka funguje na podobném principu neshody splatnosti. Důvod křehkosti a nebezpečnosti těchto nebanek pro zbytek finančního systému byla ovšem ohromná a – před dvaceti lety nemožná – míra této neshody.

Dlouhodobost závazků se za posledních sto let prakticky nezměnila. Pořádná hypotéka trvá desítky let. To se ve finančním světě rovná nekonečnu. Co se změnilo byla cena nákladů krátkodobých transakcí, díky nimž si podobné instituce mohly opakovaně půjčovat ve velice krátkých intervalech a nakupovat pomocí takto nabitých financí dlouhodobé cenné papíry, často právě ručené hypotékami.

Co platí pro tyhle chytré nebankovní horákyně, platí v menší míře pro celý finanční sektor. Během patnácti let před krizí stoupnul objem globálních transakcí více než sedmkrát. Odpovídajícím poměrem došlo i k jejich zkrácení. Tak vznikl nesnesitelně křehký systém, ve kterém i malá výchylka z normálu mohla způsobit kolosální ztráty a krachy.

FTT má tu nesměrnou výhodu, že znevýhodní krátkodobé transakce a povede k jejich prodloužení. To zpevní celý finanční systém. Podle Paula Krugmana by FTT pomohla předejít poslední krizi a do budoucna obrní finanční svět před jejím opakováním.

A co za to?

FTT dle definice sníží likviditu produktů, na které se bude vztahovat. Zasáhne však v neporovnatelně větší míře neproduktivní, riskantní a vysokofrekvenční transakce či krátkodobé financování šedých nebanek, které jen vzdáleně souvisejí se skutečnou ekonomikou. Přitom zvýhodní právě dlouhodobější transakce, na kterých je produkce závislá.

Pověstná neviditelná ruka trhu se nemá čeho obávat. Ta méně pověstná – ale o to neviditelnější – masturbující ruka trhu přijde o velkou část svého každodenního potěšení.

FTT pouze na evropské úrovni je bezesporu pokoušením tržních bohů. Návrh na její zavedení v roce 2014 má ovšem především sloužit ke zvýšení důvěryhodnosti Evropy ve vyjednávání na úrovni G20 o jejím globálním nasazení.

FTT je lepší než daň z bankovních aktiv, kterou prosazuje Mezinárodní měnový fond, protože netrestá banky za to, co po nich chceme, tedy za držení dostatečné porce kvalitního kapitálu. K tomu vyrovná další pokřivení trhu jako je osvobození finančních služeb od DPH.

FTT je součástí dlouhodobé potřeby radikálně reformovat daňové systémy a ulehčit tak hospodářským aktivitám, které dnes trestáme jen proto, že neumí utéct na Kajmanské ostrovy.

Chceme zdaňovat bankovní transakce nebo práci? Smradlavý traktor nebo běžné zboží? Sádlo a colu nebo všechny potraviny stejně? Můžeme a musíme si vybrat. Diverzifikace a restrukturace daní je výzvou budoucnosti.

Každá z takových daňových reforem bude mít své oponenty. A je to tak správně. Co a jak zdanit patří do demokratické diskuze a ta může trvat desetiletí. Každá z těchto reforem bude rovněž mít dopady na trh. Nikoli větší, nýbrž jiné.

Cílem je, aby to byl dopad menší než při současném stavu, kdy se nedaní, co se danit má, nýbrž co se daní jednoduše a co rychlostí soukromého tryskáče neuteče na Seychelly.

Zaplatíme to všichni! Teda skoro všichni...

Zdanění finančních transakcí prý ponesou plnou vahou spotřebitelé finančních služeb. Poslední dobou se tento argument objevuje až podezřele často. Ať už se jedná o daň z finančních aktiv nebo o zvýšení kapitálových požadavků. Není to však nic jiného než ekonomický dogmatismus. Je postavený na hlavu stejně tak jako argument, že nemá cenu zvyšovat daně za smradlavé traktory, protože to lidé zaplatí na rohlících.

Samozřejmě, že rohlík může kvůli dani na smrad podražit. Mnohem větší výdaje – relativně i absolutně – však v konkurenčním prostředí ponese např. Andrej Babiš, když si kvůli vyšším nákladům po večeři nedopřeje viržinko. Především pak Babiš koupí nový traktor, protože ten stávající se mu přestane vyplácet.

Existuje obrovský prostor, odkud mohou finanční instituce v době klidu čerpat rezervy, aby zůstaly konkurenceschopné a zdražovaly jen minimálně. Tyto rezervy zahrnují bonusy, zisky, marže a viržinka. V první řadě pak budou finančníci odrazeni od smradlavých finančních nástrojů.

FTT bude přerozdělovat. O tom žádná. Je téměř nejprogresivnější daní, na jakou ekonomové v poslední době přišli. Její náklady ponesou exponenciálně ti opravdu nejbohatší. Zejména ti, jejichž bohatství pochází z finančního sektoru nebo z čachrování s kupou zlata po babičce.

Progresivní zdanění je legitimní společenský nástroj. Máme právo ho odmítat. Stejně tak máme demokratické právo zavést desátek nebo daň z hlavy. Tvrdit však že podobné zdanění poneseme všichni stejně, je čirý dogmatismus. Někomu FTT bezesporu pohorší, většina lidí však bude z výnosů daně čerpat víc, než zaplatí za pramálo dražší bankovní služby.

Důležité je jít tak rychle, abychom nespadli

Douglass North v roce 1993 dostal Nobelovu cenu za objevení principu, který vysvětluje rozdíly mezí bohatstvím národů. Rozdíl mezi úspěšnými a neúspěšnými ekonomikami není v tom, jak rychle rostou. (Ty neúspěšné rostou rychleji než úspěšné.) Pravý úspěch spočívá v tom, že některé státy dokážou růst udržet a nepropadat se v recesích do nesmyslných nížin.

Růst neustále na maximum se nemusí vyplatit, protože takový růst často stojí na vratkých základech. Nedávná finanční a ekonomická krize nám ukázala, jak nesnesitelně lehké je žít na ultra-krátkodobých transakcích.

To stejné platí i pro kapitálové požadavky. Jejich zvýšení sníží likviditu, ale růst bude robustnější a více spjatý s reálnou ekonomikou, než ten, který svět zažil těsně před krizí a který byl postaven na vzdušných zámcích extrémního pákového efektu.

Jinak řečeno, nemusíme za každou cenu běžet, důležité je jít tak rychle, abychom nespadli. To není slogan z reklamy na Johnnieho Walkera. To je závažná ekonomická filozofie, bez níž se nám budoucnost může opět sesypat jak domeček z kreditních karet. Doslova.