Navrhovaná změna smluv je výsměchem všem příčinám současných i budoucích krizí. Evropu nyní nezachraňuje Merkelová se Sarkozym a jejich rozpočtová disciplína, nýbrž Mario Draghi a jeho tiskárna na peníze.

Oba evropští kanonýři tref do černého se sešli v pondělí a stanovili agendu zítřejšího jednání Evropské rady. První, nejdůležitější a vlastně jediný bod je změna evropských smluv, která má umožnit lepší kontrolu rozpočtové kázně.

Prý tím dojde k větší federalizaci Evropy.

Podobný závěr považuji za špatný vtip a urážku všech evropských občanů. Obdobná změna smluv jen a pouze vytvoří nového a podobně neschopného pohrobka Paktu stability a růstu.

Pacht stability a růstu

Aby bylo jasno, nikdo z evropských politiků si nikdy nedělal seriózní iluze, že by Pakt kdy mohl fungovat. Jeho porušení Řeckem vedlo ke kreativnímu účetnictví. Porušení Francií a Německem nevedlo k ničemu. I současná revize smluv povede k tomu, k čemu už vedlo posílení paktu v roce 2005. K ničemu.

Většina nutná k uvalení sankcí byla prakticky nezformovatelná. A i kdyby ji francouzsko-německé duo teď reformovalo, neschopnost Paktu tím zdaleka nekončí.

Uvalit finanční sankce na někoho, kdo se příliš zadlužuje, dává stejný smysl jako připoutat závaží k nohám člověka, který si šel zaplavat za cedulí “Nebezpečí! Zákaz plavání!”

I další důvody ale hovoří proti změně smluv, jaké zamýšlí právě Merkozy.

Stálo prase na terase, houpalo se na vocase, spadlo dolů, udělalo bác

Neurvalé veřejné finance jsou hlavní příčinou krize v Řecku a do jisté míry v Portugalsku (tedy v zemích, které dohromady tvoří nějaká tři procenta evropského domácího produktu). Prakticky ale nikde jinde. Ostatní PRASATA (jak krásně je v češtině nabíledni nevkus akronymu PIGS) držela své dluhy před krizí na oprátce. Marně.

Irsko vykazovalo s výjimkou jediného roku nepřetržitý přebytek od roku 1996 až do začátku krize, kdy jeho dluh klesl pod pětadvacet procent. Španělský dluh rovněž klesal rok co rok od poloviny 90. let, před krizí patřil k nejnižším v eurozóně a vláda hospodařila s přebytkem mezi léty 2004 a 2007.

Dluh snižovali i další hříšníci, kterým teď investoři a ratingové agentury sahají po krku, včetně Belgie, Francie a Itálie. Celkový Evropský dluh před vypuknutím finanční a hospodářské krize pomalu ale jistě klesal a bezmála všechny evropské státy hospodařily s primárním přebytkem.

Jinak řečeno. I kdyby se před hospodářskou krizí všichni přetrhli, aby novou fiskální disciplínu dokázali udržet, současné dluhové krizi by se nevyhnuli. Stejně jako se jí nevyhnulo fiskálně vzorné Irsko a Španělsko.

Uprostřed hospodářské krize státy prostě utrácejí, ať chtějí či nechtějí. Žádný nový pakt, změny smluv, zlatá pravidla nebo vyvolávání Margaret Thatcherové na tom nic nezmění.

Stejně tak platí, že bez hospodářské krize by k žádné dluhové krizi v Evropě nedošlo, přestože by státy nadále nedbaly Paktu stability a růstu.

Ona plánovaná změna smluv by byla bezmocná a zbytečná jak v krizi tak mimo ni.

Super Mario

Co se tedy na jednání německo-francouzské dvojky tak zalíbilo investorům, že poslali úroky na italských a španělských dluhopisech na střednědobá minima? Spletli se snad?

Prvním důvodem pozitivní reakce bylo vyloučení možnosti, že se finanční trhy budou podílet na restrukturalizaci celého evropského dluhu. Investoři jednoduše odepsali část rizika, že přijdou o část z dluhopisů rizikových zemích v případě hromadného odpisu.

Druhým a hlavním důvodem byl slib v současnosti nejmocnějšího člověka v eurozóně, Maria Draghiho, že Evropská centrální banka se postaví aktivněji k hašení dluhopisových požárů, jestliže se evropští lídři domluví na vzájemném dozoru svých rozpočtů.

Nejednalo se tedy o pozitivní reakci investorů na domluvu samotnou, ale na podmíněnou intervenci ECB, jestliže k domluvě dojde.

Jinými slovy, eurozónu zachraňuje Mario Draghi a jeho tiskárna na peníze jménem ECB. Nikoli Merkelová, Sarkozy a jejich rozpočtová disci-plína, se kterou si trhy zaslouženě utírají... nos.

Když už, tak už

Jestliže nucená rozpočtová morálka nefungovala s pravidly i bez nich, v krizi i mimo ni, něco s ní není v pořádku. Byla a je totiž k ničemu a ohrožuje státy v hospodářské krizi víc než bezhlavé utrácení v době prosperity.

Jestliže existuje odpověď na evropskou dluhovou krizi, pak není v tom, že v Bruselu budou posílat zpět každý rozpočet, jehož schodek přesáhne tři procenta.

Eurozóna je o téměř dvacet procent méně zadlužená než USA, má nižší agregovaný deficit i budoucí trend zadlužení. Přesto má o dobrých pár stupňů nižší průměrný rating a půjčuje si zhruba za dvojnásobek.

Jestliže tedy existuje opravdové řešení krize, pak to není v buzeraci jednotlivých států, ale v nalezení demokratického způsobu, jak vytvořit opravdovou fiskální unii, díky níž státy nebudou padat jak elegantně poskládané dominové kostky, nýbrž budou mít tu možnost se o sebe zapřít. Třeba s vyšším centrálním rozpočtem, třeba s evropskou státní pokladnou, třebas se společnými dluhopisy, třeba s centrální bankou s odlišnými cíly... především ale s demokratickou kontrolou a skrze veřejnou diskusi a demokratickou změnu smluv. Co zítra navrhne Merkelová se Sarkozym, nebude obsahovat ani jedno.

Pozn. aut. Pozdější článek z 2. března (Nečas je Cameronův poskok) nechce protiřečit následujícímu textu, který kritizuje ambice paktu zpřísnit nominální fiskální pravidla, nýbrž upozornit na následky české neúčasti na druhé části paktu (koordinace fiskálních a ekonomických politik) a odsoudit stranění Petra Nečase britským hospodářským a politickým zájmům.