Vyrovnání platových rozdílů je "positive-sum game" pro celou společnost. Dělená rodičovská k němu přispěje.

Ta nejlépe placená pracovní místa v jakékoli vyspělé zemi mívají osobitou křivku návratnosti. Zaměstnanec v nich není efektivní první měsíce, ba ani roky. Jeho hodnota se zvyšuje od ztrát až po výrazný výnos s tím, jak si osvojuje specifickou praxi.

Představme si teď zaměstnavatele, který podobnou práci nabízí. Má před sebou dva uchazeče. Oba jsou stejně kvalifikovaní. Oba mají stejnou praxi z předchozích zaměstnání. Oba oplývají stejnými schopnostmi a dovednostmi.

U jednoho z nich má však dojem, že si může docela nepředvídaně vzít roční, dvouleté nebo i tříleté volno. Během něj pak valná část hodnoty praxe ztratí na hodnotě. Zaměstnavatel bude nucen hledat (dočasného) náhradníka a ten bude zase nějakou dobu ztrátový.

Je smutnou realitou, že podobní zaměstnavatelé dnes vědomě či podvědomě dávají jasnou preferenci tomu uchazeči (a zde je konečně mužský tvar namístě), u kterého podobná dovolená nehrozí. A tu jsme u jádra platových nerovností mezi muži a ženami. A ještě u něčeho hlubšího.

Plýtvání schopnostmi

Tento více jak třicetiletý a empiricky slušně podložený postřeh neovlivňuje jen platovou nerovnost mezi ženami a muži. Ve skutečném světě proti sobě totiž nestávají jedinci s identickými schopnostmi a zkušenostmi. Prakticky v každém případě mezi nimi existují rozdíly. A právě v takovém případě podobná logika zaměstnavatele dostává ještě radikálnější příchuť.

Žena, aby dostala dobře placenou práci, či aby byla povýšena na podobné místo, musí disponovat většími zkušenostmi a většími schopnostmi než její mužský kolega, aby riziko příliš dlouhé dovolené kompenzovala. To nevyhnutelně způsobuje, že se na zodpovědných a dobře placených místech v celé společnosti objevují méně schopní muži místo schopnějších žen.

A následky jdou ještě dál. V zaměstnáních, které nevyžadují specifické schopnosti (a kde tedy náhrada během rodičovské dovolené nezpůsobuje krátkodobé ztráty), se podobná diskriminace děje výrazně méně. Není však náhoda, že právě taková místa jsou méně placená, skýtají menší zodpovědnost a mají – alespoň pro hospodářství – menší přidanou hodnotu.

A tak se méně schopní muži ocitají na dobře placených pozicích, které pak hůře vykonávají. Zatímco schopnější ženy se ocitají na horších pozicích, kde se plýtvá jejich schopnostmi. Taková misalokace dovedností a talentu je obrovskou ztrátou pro celou společnost.

Bludný kruh nerovné rodičovské

Celá věc má překvapivě ještě důležitější následky. Často slyšíme argumenty, že jeden z rodičů by se neměl nutit do rodičovské, jestliže vydělává víc než ten druhý. Vskutku. V oněch málo případech, kdy rodičovskou pobírá otec, je většinou důvodem právě výrazně vyšší plat matky.

Jenomže tu jsme u slepice, vejce a Hlavy XXII. Jeden z rodičů – většinou matka – totiž vydělává méně právě proto, že pravděpodobnost a délka mateřské a rodičovské dovolené je u ní vyšší. Následky dlouhé mateřské jsou tak zároveň její vlastní příčinou. Současný systém si tak sám sobě tvoří argumenty a nízké platy žen se dostávají do cyklické logiky. Dokud nedojde k rovnějšímu přístupu k rodičovské, bude tomu tak nadále. Jen vágní možnost druhého rodiče zažádat si o rodičovskou dovolenou nás z tohohle bludného kruhu nedostane.

Na druhou stranu čím víc se vyrovná rozdíl mezi průměrným trváním rodičovské ženy a muže, tím větší odměnu dostanou ženy za svou práci, protože se v očích zaměstnavatelů sníží jejich průměrné riziko dlouhodobého odchodu z práce v porovnání s muži. A tím častěji půjdou na primární rodičovskou tatínkové. A tím víc budou mít ženy zodpovědná místa odpovídající jejich schopnostem. A tím víc to bude ku prospěchu celé společnosti.

Jakákoli snaha byť jen o částečné snížení rozdílů v přístupu k rodičovské pro muže a ženy je proto krokem správných směrem. Je způsobem, jak vyjít z tohoto bludného kruhu. Je způsobem, jak tento státní příspěvek („dotaci na péči o dítě“, řekl by technicista) alokovat nejen spravedlivěji, ale i efektivněji. Jak napravit škody, které způsobuje diskriminace na společnosti i na hospodářství.

Nejen v tomto kontextu je čtvrtý diskuzní návrh z dílny Oranžového klubu pro českou společnost smilováním. Konečně otevírá nad touto společenskou ztrátou diskuzi i u nás. A podle mě by měl jít ještě dál.

Tento článek vyšel v Deníku Referendum, 16. května.

Otázky, připomínky, kritiky a nadávky můžete autorovi adresovat i na twitter nebo na facebook.