Alex Koenigsmark

28. 11.

O Salonu a romském prezidentovi

Alex Koenigsmark Přečteno 3397 krát

Protože se nám (mé ženě, mně a několika přátelům) v devadesátých zdálo, že tu chybí mezioborová setkávání (chybí tu pořád), pořádali jsme dvanáct let každý měsíc diskusní klub, kterému jsme říkali Salon kritického myšlení, na jeho počátku stáli s námi Miroslav Holub, Karel Kosík nebo Jan Klusák, účastnili se spisovatelé, lékaři, výtvarníci, hudebníci, technici, pár právníků, sem tam manažer, občas studenti a přicházel, když mohl, i Pavel Dostál.

Setkání se konala v galerii mé ženy a mezi přednášejícími, respektive k diskuzi vyzývajícími řečníky byli nejrůznější odborníci od Tomáše Halíka přes Ivana Brezinu k maďarskému spisovateli György Spiróovi.

Jedenáct let jsme dokázali organizovat i mezinárodní setkání Salonu kritického myšlení v Litoměřicích na půdě hotelu Salva Guarda – přijížděli diskutující z Německa, nejčastěji Peter Becher, Maďaři, Poláci, Slováci, „Američan“ Ota Ulč a mnozí další. Několikrát jsme dokonce i vydali sborníčky z těchto setkání, s pomocí Votobie, která už taky myslím zahynula vyčerpáním.

To všechno bylo velmi, velmi obtížné, stálo to mnoho času, který jsme tomu museli věnovat, respektive nemuseli, ale věnovali. Nikomu se nechtělo na takové aktivity dávat peníze, byť i velice malé, ve srovnání například s golfovým odpolednem pro firemní partnery a ani se nedivím: skupina intelektuálů, debatující většinou znejišťujícím způsobem o nezajímavých tématech, jako je otázka, zda může existovat morálka bez víry a okleštěné desatero přikázání bez Boha, je z reklamního hlediska proti třeba modelce s pěknou prdelkou naprosto bezvýznamná a nestojí za peníze, které je možné vynaložit například na welcome drink.

Občas nám přispěla některá instituce, tu a tam někdo darem, nakonec jsme vždycky sympozium s odřenýma ušima a do poslední chvíle netušíce, zda nenaděláme nějaké šílené osobní dluhy, přece jen uskutečnili.

Nazýval jsem tuto aktivitu intelektuálním samizdatem nebo voláním na poušti.

Bylo to tak: nedočkali jsme se víceméně žádného oficiálního ohlasu (tím myslím aspoň zmínky v médiích, až na symposium, které se jmenovalo ironicky Média jako překážka v komunikaci a jež díky tomu nějaké bzučení vzbudilo) ani vděčnosti a po dvanácti, resp. jedenácti letech jsme další pořádání opravdu unaveni vzdali, nabídnuvše převozníkovo bidlo eventuálním zájemcům.

Všem to bylo moc líto, ale bidla se nikdo nechopil.

Nicméně to byly pěkné dny a večery.

Ale ne o tom je tahle úvaha, to je jen nutný úvod.

Jeden čas mezi nás chodil i sympatický romský student z university. Právě se volil prezident republiky (není odporným příznakem stáří, že už nevím, který?) a během debaty položil tento milý mládenec s melancholickýma očima otázku, zda by se mohl prezidentem republiky stát Rom.

Ano, řekl jsem (a většina mluvila jako já), proč ne, nejlépe kdyby byl akademicky vzdělán, doktor nebo profesor, měl bohatou zkušenost z komunální a posléze vyšší politiky, byl dobrý řečník a měl příslušné charisma; za ta léta práce by si jistě získal dostatečnou podporu ve své straně a díky své razanci, neúplatnosti a citovanému charismatu i ve veřejnosti.

Student zesmutněl a mluvil o tom, že pro ně musíme víc dělat, že jim nikdo nepomůže a že se jim nedostává vzdělání a podpory.

Musel jsem mu říci: kamaráde, ale tohle symposium, na kterém mluvíš, jsme taky udělali sami. Pomož si a Bůh ti pomůže, praví známé úsloví.

Proto ten dlouhý úvod. Dalo hodně práce, aby student měl kde promluvit, aby se mohl scházet se zajímavými lidmi, mezi které by jinak těžko pronikl a tak dále - zkrátka měl dveře otevřené a věru ho nikdo nediskriminoval. Napsal jeden hezký text, který vyšel v Literárkách; požádán, aby přinesl příspěvek do sborníku, přinesl o měsíc později, než byl termín, tentýž text. Požádán, aby napsal něco nového, zesmutněl, kývl, odešel a už jsme ho nikdy nespatřili. Obávám se, že to je v kostce celý "romský problém".

Aby se někdo mohl stát prvním romským presidentem, musí inu především chtít, pracovat na tom a nečekat, až za ním přijdou. Obama je myslím dobrým příkladem.

18. 11.

Banco, banky, a hle, latríny

Alex Koenigsmark Přečteno 2981 krát

„Je to divnej svět, divné věci, když je pro lidi třeba pálit laciné žito v peci, aby zdražil chleba…“ Tak to zpívali Voskovec a Werich ve třicátých letech. A teď jsem zahlédl v novinách obrázek, jak nějaký muž vylévá mléko do kaliště na statku na protest proti tomu, že ceny mléka jsou tak nízké, že nemá smysl mléko „vyrábět“. Přiznám se, že je mi vždycky tak nějak divně, když se s tímhle fenoménem setkávám.

Je to divnej svět a divné věci. A já myslím, že za to může monetarismus a banky.

Pokud vím, vznikl termín „banka“ před stoletími v Benátkách, kde si obchodník penězi musel pořídit lavici (italsky banco, odtud tedy banka) a na té pak kšeftovat s penězi. Nemohl-li splnit své závazky, musel veřejně roztřískat svou lavici a tím pádem více kšeftovati nemohl (banco rotto, odtud bankrot).

Od té doby jsme ovšem značně pokročili. Majitelé lavic využili za ta staletí práva svobodného lobbingu, čti korupce a lavice již roztřískávat nemusí a musí-li, pak jsou zpravidla již zabezpečeni na staletí. Ostatně, dodnes jsou platy v bankovním sektoru v žebříčku nejvyšších většinou až na prvním místě.

Zábavné, byť s nahořklou příchutí, bylo v devadesátém roce i později pozorovat barvitou proměnu, jakou prošli socialističtí bankovní úředníčci. Ti šedí myšáci, kteří strávili jinošská léta za šaltrem či jako cifršpioni ve státních bankách se promptně, přímo před očima měnili v úžasné finančníky nadnárodního formátu, finanční magnáty a tycoony, začali nosit motýlky, setkávali jste se s nimi na všech možných premiérách a rautech, kde si tykali s lidmi, k nimž by se předtím v životě nedostali.

Bylo těžké se jim tak trochu neposmívat, ale oni většinou neměli a nemají smysl pro humor a jsou opatřeni zvláštní vlastností, totiž většinou si ani toho, že si z nich děláte legraci, nepovšimnou. S velikými gesty schvalovali velkolepé půjčky a hypotéky, aby se později směšně vymlouvali, že byli v době, kdy se schvaloval osmimiliardový úvěr nějakému šizuňkovi, byli zrovna na záchodě, takže o tom ani nevěděli a museli to potom, chudáci, jenom podepsat.

Kristus věděl, proč vyháněl penězoměnce z chrámu. Obdivuju lidi, jako byl Baťa nebo Henry Ford, vážím si nesmírně podnikatelů, kteří vyšlapali ze země nějakou výrobu, tleskám chovatelům dobytka a lesníkům, s díky vzpomínám na své dědečky a pradědečky, kteří poctivě podnikali, ale nemohu si pomoci, v tom světě lavic banco je něco nesmírně smradlavého, skoro jako kdyby to byly lavice s několika kulatými otvory na latríně.

Už to bylo citováno mockrát: v devatenáctém století ještě platilo, že strýček uložil tisíc zlatejch, ztratil se nebo umřel a na dědice se přišlo po padesáti letech – a hle, byli boháči, protože mezitím těch zlatek už bylo díky úročení dvacet či kolik tisíc.

Dnes by strýčkovy zlatky sežraly poplatky, ještě než by se stačil ztratit. Je to fakt k smíchu, když vidím reklamu nějaké latríny, která slibuje, že uloží mé peníze bez poplatku za uzavření smlouvy.

Rozveselil mě jeden z těch výše zmíněných finančních titánů, jenž byl za neschopnost vyhozen, obdržel ovšem zlatý padák a koupil si ferrari, ale ne o tom zde píši. Někde vysvětloval, proč jsou poplatky nezbytné a napsal (umí písmena) totiž, že byl přítomen i případu, kdy schvalování půjčky 50.000 Kč stálo latrínu půl miliónu. Není divu, kolem stolu sedělo dvanáct panáčků s miliónem měsíčně, a jestli se o tom bavili hodinu…

Těmi poplatky je totiž živíme.
Zajišťujeme jim tím existenci, platy a mosazná ozdobná zábradlí v jejich monumentálních palazzi a pojišťujeme je tím. Úroky a podobné výnosy, to už je jen sádlo, kterým své latriny mažou, aby to lépe klouzalo.

A lépe nebude, dokud nebudou zakázány jakékoliv bankovní poplatky. Rothschildové kdysi také žádných nepobírali.

Nu a např. v Británii, kupodivu, neplatí majitel osobního konta vůbec žádné bankovní poplatky, za nic. U některých bank dokonce neplatí nic ani za vybírání peněz ze svého konta v bankomatu v zahraničí. Vybere-li si Jan Čulík z bankomatu České spořitelny v Praze ze svého konta v Glasgow v bance Nationwide libovolnou hotovost, neplatí za to vůbec žádný poplatek. Jak to?

Jiný svět je možný… Schválně, co asi uděláme my.

17. 11.

Pohádka o českém skle a české blbosti

Alex Koenigsmark Přečteno 6344 krát

Byl jsem před několika týdny v porotě na Prix Bohemia v Poděbradech. Skvělé sklárny, plné vynikajících odborníků, právě krachovaly a neplatily gáže, stejně jako sklárny ve Světlé a jiné kvalitní podniky, spadající pod totéž vedení, jež se vtipně nazývalo Crystalex. Vzápětí se dozvídám, že zaměstnanci Karlovarského porcelánu nedostanou plat; také skvělí odborníci a dobří pracovníci. Je dost těžké tvrdit, že se v takové situaci ocitli díky vlastní neschopnosti nebo „slabosti“, abych citoval jednoho zábavného pyknika z Prahy 6 („svět, kde vítězí silní, je krutý, avšak svobodný“).

(Poznámka pod čarou: Pokud vedení Crystalexu a Karlovarského porcelánu – jak jistě víte, je stejné - opravdu přijalo v posledních šesti měsících, kdy viděli, že se podniky s tisíci poctivých zaměstnanců řítí do průšvihu, klidně a spokojeně své mnohem, mnohem vyšší platy, měli by ti pánové a dámy být v proutěném koši tak dlouho potápěni v nejbližší řece, dokud by nepocítili vlnu zodpovědnosti a všechno nevrátili. Jmenují se ing.Radovan Květ, JUDr.Jan Souček, ing.Václav Černý, Mgr.David Šťastný, ing.Tomáš Dokoupil, JUDr.Zdenka Pokorná, ing.Marek Ditz, Vlastimil Argman, František Kuric, ing.Jiří Šmejc, Zdeněk Zapský a ing.Miroslav Čermák, jak jsem si opsal z veřejně přístupného obchodního rejstříku. No, možná ale, že už dávno platy neberou, žijí už půl roku jen z úspor a nosí nezaměstnaným polévku. Potom se jim omlouvám a každému rád pošlu pět korun. Konec poznámky.)

Starosta města, velmi příjemný a zřejmě schopný muž, na otázku, co by dělal, kdyby byl hodinu neviditelný, řekl, že by se pokusil opatřit peníze na záchranu těch skláren. Předtím zdůraznil, že je pravičák. Na dotaz konferenciéra, jestli by šel vykrást banku, nebo jak to myslel, odpověděl vtipem, asi nechtěl mluvit přímo o krádeži. Vnucovala se mi stále otázka: nejsou náhodou ti majitelé a manažeři Crystalexu také pravičáci?

Zdánlivě to s tím, o čem píšu dál, nesouvisí, ale opravdu jen zdánlivě. Když jsem slyšel a četl zprávy o tolika tisících lidí, bez vlastního zavinění se ocitnuvších v situaci, o jaké jsme jen čítávali o třicátých letech, pomyslel jsem si – a věru jsem, jak ukazují i zdejší blogy, nebyl jedinej, - že teď přijde veliká vlna boje proti rudému nebezpečí, to bude křiku o návratu Klementa Gottwalda a jeho vnuků skrze úředníky ve dvou krajích! Už jsem předem slyšel komentáře nejčtenějšího deníku, či toho, který začíná tam, kde ostatní noviny končí! Kdysi končily na dřevěném referátu, u mého z Plzně komunisty vypuzeného dědečka...

Jeden z Lidovek si musí dojít pro argumenty až do totalitního Rumunska.

No a hluk nastal a přiměl mě sama se zamyslet. Už jsem tu myslím někde napsal, že pro mě byl minulý režim, vzhledem k tomu, že jsem jiný nezažil, cosi jako déšť nebo sněžení, jakási forma přírodní katastrofy, s níž se nedá mnoho nadělat, leda se uchýlit pod střechu. Po roce 1968 jsem pochopil, že stejně jako nám Sovětský Svaz ten režim přinesl, musí nám ho zase odejmout, což se posléze přihodilo. Ani mi tolik nevadilo, že panovaly nesprávné vlastnické a výrobní vztahy, jako spíše to, že tolik, tolik funkcionářů komunistické strany byli naprostí blbci.

Nešlo o démonické zlo, šlo o blby. O pitomce, kteří zakázali rekvizitu vycpané husy na jevišti, aby nepřipomínala soudruha Husáka; o idioty, kteří znemožnili z malicherné posranosti Werichovi pracovat; o posery, kteří se báli soukromých pekařů et cetera.

Za zločiny se už kompartaj omluvila a nemá cenu žádat nové a nové omluvy, i když to taky nemůže uškodit – ale výsledek to má podobný, jako když se některý kardinál omluví za upálení Jana Husa. Člověk Hus z popela nevstane, je však zřejmé, že kardinál přemýšlí jinak, než jeho předchůdci nebo – což nelze nikdy vyloučit - to aspoň předstírá. Nevím, zda církevní zákony, na jejichž základě byl Mistr upálen, byly deklaratorně jednou provždy zrušeny, anebo jen takzvaně vyšuměly – jak je to se záchranou nesmrtelné duše a zločinem kacířství?

Největší nebezpečí vždycky hrozí od fundamentálních blbů – a od téhle blbosti by se měla dnešní kompartaj především distancovat, za tu by se měla omluvit. Měla by slíbit, že ani do těch B-funkcí ve dvou krajích žádné podobné blbečky nevybere.

A tak mě napadlo, že jsme stále ve stejné zemi a jestli ti haha magnáti a titáni z těch dvou firem, jež pořídily tisícům výtečných řemeslníků tak prima dárek k Vánocům a tolik podpořili ve volbách levici, nejsou prostě taky jen blbí.

Archiv článků: listopad 2008

O Salonu a romském prezidentovi

Banco, banky, a hle, latríny

Pohádka o českém skle a české blbosti

Blogeři abecedně