1.
V globálním světě vedeném anonymními nadnárodními finančními božstvy hrají stále větší roli lokální kmeny. Není divu, božstva jsou daleko a peníze blízko. Ne už národy, leč kmeny, svolávající se bubny k válce či tučnému hodu. Stejně jako se války proměnily z válek, vedených státem proti státu, v občanské konflikty nebo výchovná přepadení, změnily se i kultivované národy ve skupiny, kmenům se ze všeho nejvíc podobající. Zdá se, že to je zapříčiněno oslabením centrální moci státu globalismem, či prostupností této moci zdola – také významnou roli hraje zhroucení převládajících hodnotových vzorců.
Vzniká tak nečekaná, nová kmenová identita; kmen se vytváří z jedinců či celých rodin, které spojuje ani ne tak území, jako spíše jistá zpozorovatelná vzájemná užitečnost či šance na tuto; často je sváže i jazyk, neovládají-li nějakou cizí řeč pořádně, dále jasný obchodní a finanční zájem, podobná kulturní úroveň (tuto okolnost nelze podceňovat, jen velmi zřídka se ve stejném kmeni objeví příliš výrazně odlišně vzdělaní jedinci, navzájem si totiž vadí a obtížně spolu komunikují a například humanitní vzdělání ostatní odrazuje). Je lhostejno, zda se kmeny samy charakterizují jako politická strana, hnutí, sdružení nebo gang Černá ruka. Tento typ skupinové identity a soudržnosti je nicméně ideální pro organizovaný zločin.
V kmenech nastupuje převládnutí ochranitelských vztahů patron-klient, doplňující se s posílením prožívání politických rozdílů, jež nemlich kmen pěkně stmelují (koneckonců, víra je svého druhu potřeba a něčemu kmen věřit musí, aby tomu neříkal jenom prachy). V takových kmenech je například rozdíl mezi středně pravicovým a středně levicovým názorem na svět už důvodem k malé občanské válce, v našich poměrech zatím studené.
1.
Dramatický příběh pana Janouška a pana Béma je vskutku sugestivní. Pokoušel jsem se jako bývalý, dávno zapomenutý divadelní autor vcítit do pocitů a motivací jednotlivých postav, což se ukázalo být neobyčejně obtížné, tedy až na motiv zatloukání, jenž je zcela přirozený, zejména pak v životě politickém.
Také bylo obtížné najít správný žánr. Každý navrhne komedii či satyrskou komedii, ale je to příliš nasnadě a také přítomnost některých vysloveně tragických prvků ukazuje i jiným směrem.
Nakonec jsem dospěl k závěru, že jde o realistické drama ibsenovského typu. Něco jako Nepřítel lidu či Heda Gablerová.
A pak jsem se zasnil a pochopil, že právě žánr ibsenovského dramatu nabízí způsob, jak by se pan ex-primátor mohl nejen v očích veřejnosti „očistit“, ale stát se přímo jejím miláčkem a hrdinskou postavou.
Stačilo by, kdyby se kolibřík postavil na rampu jako stavitel Solness, rozpřáhl ruce a řekl, že se to v něm zlomilo… A pak by se kolibřík rozezpíval a zpíval a zpíval jako slavík a nemusel by ani zpívat o sobě, to by mu lid ještě nakonec odpustil, že se trochu vynechává, ale pěl by o topolech a dalících a všem ostatním, co za ta dlouhá léta zažil… A auditorium by vstávalo a tleskalo.
Nicméně cosi mi říká, že to ne a neudělá. V tom je zapeklitost ibsenovského dramatu. Je moc osudové.