Z autorova sešitku o umění


Často se zabývám takzvaným nápadismem. Musím pro to najít nějaký dostatečně uměnovědný termín, hypercogitationismus nebo něco podobného. Vycházím ze smutné skutečnosti, že značná část současného „umění“ spočívá na nápadech, aniž by obecně došlo, že nápad ještě není myšlenka a většinou se jí ani stát nemůže a nestane.
Navíc ten chuchvalec teoretiků, visící na umění jako smotek slizkých žabích vajíček na zádech žáby, vytvořil tolik teorií a výkladů – přesněji výmluv – až dokáže vysvětlit, přesněji ožvanit cokoliv. Kradu? Ne, ne, cituji. Je to nepovedené? Cituji ironicky. Je to blbost a duchaprázdnost? Komentuji tím duchaprázdnost světa. Sám nevím, co je to? Skutečné umění nelze vysvětlit.

Dobré je také tvrzení, že jde o novou aktivitu, které by se ani nemělo říkat umění, měla by jen být akceptována (a honorována, ale to se nějak rozumí samo sebou a proto se to neříká).
Významným prvkem nápadismu je také nutnost, aby dílo samo dalo umělci co nejméně práce, alespoň dokud je v té fázi, že to musí dělat sám, později, když už příslušné řemeslníky zaplatí buď nějaké muzeum, nadace nebo mecenáš, je to už jedno. Proto máme tolik umělců, kteří fotografují vlastní přirození – ti pracovitější fotku pak krátce na počítači nějak zmrví, ostatním se to natolik líbí, že už s tím nedělají nic.

Také není špatné vystavovat sám sebe.

Malá hádanka z uměnovědeckého slangu:

Teoretik umění: „Tvůrce tohoto artefaktu kombinuje přirozené chování, odpověď na výzvu, práci a výsledek. Vychází z faktu, že jedním z poslání umění je zanechávat stopy. Aktivita zanechává stopy. Stopy ulpívají, přechodně, ale s trvalým ohlasem, vstupují do komunikační linie. Ono profánní až vulgární se tak stává diskontinuální i kontinuální součástí sakrálního prostoru a právě svou jinakostí vystupuje brutálně, až šokujícím způsobem, právě jak to tvůrce koncipoval, z pozadí a o to silněji, aby vyvolalo diskusi a zamyšlení nad tušenými souvislostmi.“

Otázka: Co dělal umělec, co teoretik popisuje?

Odpověď: Mázl hovno na kostelní zeď.