Výňatky z ještě nenapsaného politického románu
18. kapitola
Petr ležel v posteli, čekal a nudil se. Konečně se rozlétly dveře a dovnitř vběhla Kristýna. Již za pochodu se svlékala a vklouzla do postele, jak ji pánbůh stvořil.
„Kdepak jsi byla tak dlouho?“ zeptal se Petr.
„Ale, Vítek mě zdržoval,“ odpověděla Kristýna, uléhajíc po jeho boku. „Něco mi vykládal o nějakém K9, to bude asi nějaká hora, ne? Tuhle jsem četla, že někdo vylezl na K2…“
Petr se usmál.
„To bude něco jiného, kočičko,“ řekl. „To víš, jsem mnohem zkušenější, už se v tom pohybuju řadu let.“
„To mi na tobě právě imponuje, kocourku,“ objala ho Kristýna. „Ale představ si, co mi ten Vítek dal, takového ti něco divného… Vůbec to nechápu. Podívej, je to mezi těmi papíry tady…“
Petr potěžkal obálku. Byla těžká.
„Vůbec nechápu, co to je,“ pokračovala Kristýna, „už to pár dní tahám v kabelce a ničemu nerozumím…“
Petr otevřel obálku a vysypal její obsah na postel. Bylo to přesně sto pětitisícovek, Kristýna se jimi vesele prohrábla a navršila si hromádku na drobná ňadra.
„No to je přece úplatek, miláčku!“ vykřikl Petr.
„Tak takhle vypadá,“ užasla Kristýna. „To bych nikdy neřekla…“
„Skoro vždycky to tak vypadá,“ usmál se Petr a objal ji. „Ještě jich uvidíš… Máme ho!“
„A co je to Ká 9?“ hlesla šťastná Kristýnka.
„To ti pak vysvětlím, cukroušku…“ vzdychl Petr.
„Jaká máš krásně chlupatá prsa,“ odložila Kristýnka brýle.
28. kapitola
„Jakže,“ zvolal Mirek, dívaje se z okna na řeku, „odtud mi můj dům připadá tak malý!“
„Nic si z toho nedělej, položil mu Josef ruku na rameno, „možná je to jen tím, že právě nepiješ. Tvůj dům není malý, jen shora, zde z oken mého zámku, ti v perspektivě připadá menší… Je to, jako když se shora díváš na své přirození, perspektiva ti ho zkracuje.“
„Opravdu?“ zvedl Mirek oči. „Když mně to tolik připomíná všechny ty křivdy a neštěstí, které mě tak pronásledují. Jen jsem si zvykl na švagra, hned ho zastřelili, kam přijdu, tam se někdo dopouští malverzací a vždycky to na mě svedou… Kdybych aspoň nebyl tak zbožný. Co když přijdu do pekla?“
Richard, který si hrál na tlustém perském koberci s modely tanků, k tomu poznamenal:
„Já mu pořád říkám, že si to moc připouští… Lidi jsou zlí, Mirku…“
„Když se na zámek podívám z rozhledny na Kleti,“ utěšoval dále Mirka Josef, „také mi připadá malý. Ale velikost není rozhodující, víš, rozhodující je štěstí. Myslím, že jsem byl daleko šťastnější, když jsem byl chudý a živil se prodejem bonů. Můj život byl tak nějak prostší a zároveň v něčem bohatší…“
„Já,“ vmísil se Richard, „jsem byl taky nejšťastnější jako dítě. Vzpomínám, jak se vždycky tatínek vrátil z Moskvy nebo Afghánistánu a doma plakal, že mu dali za ty tanky málo, a jak ho maminka utěšovala…“ Z roztržitosti si vsunul plastovou hlaveň jednoho tančíku do úst, ale rychle ji zase vytáhl.
„Vždyť já vlastně nic nepotřebuju,“ vzdychl Josef. „Nejšťastnější jsem byl, když jsem si mohl dát k večeři připálenou klobásu z Václaváku…“
„Ano, ano,“ vykřikl Richard a odhodil tančík, „nebo starý obložený chlebíček, to jsme měli pořád… Maminka mi je nosila z recepcí, kam chudinka musela…“
„Musela?“ opakoval Mirek zasněně.
„Musela,“ řekl smutně Ríša, jako kdyby na někoho vzpomínal.
„A já,“ vzlykl Mirek, „jsem měl nejraději chleba s máminou paštikou, s játrovou májkou…“
Vstoupil komorník a řekl s ukrajinským přízvukem:
„Budě večeře…“
„Ano. Chceme klobásu, chlebíček s včerejší rybí pomazánkou a paštiku z konzervy!“ pravil pevně Josef.
„Bohužel,“ odpověděl komorník. „Máme Chateaubriand s lanýži.“
Tři páry očí se na něj zadívaly s hlubokým smutkem. Plastový tančík křupl pod některou patou…
33. kapitola
„Proboha,“ vykřikl Petr, když dočetl.
Kristýně se zamlžily brýle. Jaroušek se tak polekal, že vylil kávu. Jeden z jeho pitbulteriérů okamžitě louži slízal.
„Mám je na obranu,“ vysvětlil Jaroušek, ačkoliv se ho nikdo neptal. „Kdyby mě chtěl Vítek nechat zabít.“
Kristýna vyprskla smíchy a Petr se na ni káravě zadíval.
„Tady není nic tak legračního,“ řekl. „Věř mi, jsem, jak stále opakuju, zkušenější, jedu v tom už roky. Neříkal jsem ti, že se máš sejít s Martinem, aby ti vysvětlil, jak se správně zatlouká, jak zatloukal on, když to nadrobil Pavlovi, miláčku? Nevadí vám, Jaroušku, že jí říkám před vámi miláčku?“
„Nevadí,“ odpověděl Jaroušek, „mně na ženách nesejde.“
„Ale já jsem za tím Martinem šla, on má takový tik a každou chvíli pláče.“
„No a co ti řekl Martin?“ zeptal se Petr. Jeden z pitbulů se na něj zadíval a olízl se.
„Já ti nevím,“ řekla Kristýnka, „když on mi radil, abych řekla, že jsem se zbláznila a že jsem jen tak kecala, a říkala samé nesmysly, abych se ti zavděčila, jako on Pavlovi…“
„Ježíšikriste, kotě,“ vzdychl Petr, „to ale bylo něco jinýho…“
„Víš,“ začala Kristýnka slzet, „mně se tak strašně nechtělo říkat, že jsem pitomá a že jsem zešílela a že tě nemám ráda, tak jsem raději řekla, že jsem si to úplně všechno rafinovaně vymyslela…“
„A proč jsi jim tedy, panenko skákavá, říkala pravdu?“ užasl Jaroušek. „Vždyť jsi jim všechno vykecala!“
„Nejsem skákavá panenka,“ zanaříkala Kristýnka.
„Pravdě nikdo nevěří,“ kývl Petr. „To bude nakonec dobrý, kotě…“
„Když, Péťo, oni jsou na mě všichni teď tak zlí…“ Kristýna nevydržela a opřela si hlavu o Petrovo masité rameno. Jaroušek odvrátil pohled.
Pitbul poposedl a znovu se olízl. Druhý pitbul vstal a posadil se vedle Petra z druhé strany, z tlamy mu tekly sliny.
Petr ležel v posteli, čekal a nudil se. Konečně se rozlétly dveře a dovnitř vběhla Kristýna. Již za pochodu se svlékala a vklouzla do postele, jak ji pánbůh stvořil.
„Kdepak jsi byla tak dlouho?“ zeptal se Petr.
„Ale, Vítek mě zdržoval,“ odpověděla Kristýna, uléhajíc po jeho boku. „Něco mi vykládal o nějakém K9, to bude asi nějaká hora, ne? Tuhle jsem četla, že někdo vylezl na K2…“
Petr se usmál.
„To bude něco jiného, kočičko,“ řekl. „To víš, jsem mnohem zkušenější, už se v tom pohybuju řadu let.“
„To mi na tobě právě imponuje, kocourku,“ objala ho Kristýna. „Ale představ si, co mi ten Vítek dal, takového ti něco divného… Vůbec to nechápu. Podívej, je to mezi těmi papíry tady…“
Petr potěžkal obálku. Byla těžká.
„Vůbec nechápu, co to je,“ pokračovala Kristýna, „už to pár dní tahám v kabelce a ničemu nerozumím…“
Petr otevřel obálku a vysypal její obsah na postel. Bylo to přesně sto pětitisícovek, Kristýna se jimi vesele prohrábla a navršila si hromádku na drobná ňadra.
„No to je přece úplatek, miláčku!“ vykřikl Petr.
„Tak takhle vypadá,“ užasla Kristýna. „To bych nikdy neřekla…“
„Skoro vždycky to tak vypadá,“ usmál se Petr a objal ji. „Ještě jich uvidíš… Máme ho!“
„A co je to Ká 9?“ hlesla šťastná Kristýnka.
„To ti pak vysvětlím, cukroušku…“ vzdychl Petr.
„Jaká máš krásně chlupatá prsa,“ odložila Kristýnka brýle.
28. kapitola
„Jakže,“ zvolal Mirek, dívaje se z okna na řeku, „odtud mi můj dům připadá tak malý!“
„Nic si z toho nedělej, položil mu Josef ruku na rameno, „možná je to jen tím, že právě nepiješ. Tvůj dům není malý, jen shora, zde z oken mého zámku, ti v perspektivě připadá menší… Je to, jako když se shora díváš na své přirození, perspektiva ti ho zkracuje.“
„Opravdu?“ zvedl Mirek oči. „Když mně to tolik připomíná všechny ty křivdy a neštěstí, které mě tak pronásledují. Jen jsem si zvykl na švagra, hned ho zastřelili, kam přijdu, tam se někdo dopouští malverzací a vždycky to na mě svedou… Kdybych aspoň nebyl tak zbožný. Co když přijdu do pekla?“
Richard, který si hrál na tlustém perském koberci s modely tanků, k tomu poznamenal:
„Já mu pořád říkám, že si to moc připouští… Lidi jsou zlí, Mirku…“
„Když se na zámek podívám z rozhledny na Kleti,“ utěšoval dále Mirka Josef, „také mi připadá malý. Ale velikost není rozhodující, víš, rozhodující je štěstí. Myslím, že jsem byl daleko šťastnější, když jsem byl chudý a živil se prodejem bonů. Můj život byl tak nějak prostší a zároveň v něčem bohatší…“
„Já,“ vmísil se Richard, „jsem byl taky nejšťastnější jako dítě. Vzpomínám, jak se vždycky tatínek vrátil z Moskvy nebo Afghánistánu a doma plakal, že mu dali za ty tanky málo, a jak ho maminka utěšovala…“ Z roztržitosti si vsunul plastovou hlaveň jednoho tančíku do úst, ale rychle ji zase vytáhl.
„Vždyť já vlastně nic nepotřebuju,“ vzdychl Josef. „Nejšťastnější jsem byl, když jsem si mohl dát k večeři připálenou klobásu z Václaváku…“
„Ano, ano,“ vykřikl Richard a odhodil tančík, „nebo starý obložený chlebíček, to jsme měli pořád… Maminka mi je nosila z recepcí, kam chudinka musela…“
„Musela?“ opakoval Mirek zasněně.
„Musela,“ řekl smutně Ríša, jako kdyby na někoho vzpomínal.
„A já,“ vzlykl Mirek, „jsem měl nejraději chleba s máminou paštikou, s játrovou májkou…“
Vstoupil komorník a řekl s ukrajinským přízvukem:
„Budě večeře…“
„Ano. Chceme klobásu, chlebíček s včerejší rybí pomazánkou a paštiku z konzervy!“ pravil pevně Josef.
„Bohužel,“ odpověděl komorník. „Máme Chateaubriand s lanýži.“
Tři páry očí se na něj zadívaly s hlubokým smutkem. Plastový tančík křupl pod některou patou…
33. kapitola
„Proboha,“ vykřikl Petr, když dočetl.
Kristýně se zamlžily brýle. Jaroušek se tak polekal, že vylil kávu. Jeden z jeho pitbulteriérů okamžitě louži slízal.
„Mám je na obranu,“ vysvětlil Jaroušek, ačkoliv se ho nikdo neptal. „Kdyby mě chtěl Vítek nechat zabít.“
Kristýna vyprskla smíchy a Petr se na ni káravě zadíval.
„Tady není nic tak legračního,“ řekl. „Věř mi, jsem, jak stále opakuju, zkušenější, jedu v tom už roky. Neříkal jsem ti, že se máš sejít s Martinem, aby ti vysvětlil, jak se správně zatlouká, jak zatloukal on, když to nadrobil Pavlovi, miláčku? Nevadí vám, Jaroušku, že jí říkám před vámi miláčku?“
„Nevadí,“ odpověděl Jaroušek, „mně na ženách nesejde.“
„Ale já jsem za tím Martinem šla, on má takový tik a každou chvíli pláče.“
„No a co ti řekl Martin?“ zeptal se Petr. Jeden z pitbulů se na něj zadíval a olízl se.
„Já ti nevím,“ řekla Kristýnka, „když on mi radil, abych řekla, že jsem se zbláznila a že jsem jen tak kecala, a říkala samé nesmysly, abych se ti zavděčila, jako on Pavlovi…“
„Ježíšikriste, kotě,“ vzdychl Petr, „to ale bylo něco jinýho…“
„Víš,“ začala Kristýnka slzet, „mně se tak strašně nechtělo říkat, že jsem pitomá a že jsem zešílela a že tě nemám ráda, tak jsem raději řekla, že jsem si to úplně všechno rafinovaně vymyslela…“
„A proč jsi jim tedy, panenko skákavá, říkala pravdu?“ užasl Jaroušek. „Vždyť jsi jim všechno vykecala!“
„Nejsem skákavá panenka,“ zanaříkala Kristýnka.
„Pravdě nikdo nevěří,“ kývl Petr. „To bude nakonec dobrý, kotě…“
„Když, Péťo, oni jsou na mě všichni teď tak zlí…“ Kristýna nevydržela a opřela si hlavu o Petrovo masité rameno. Jaroušek odvrátil pohled.
Pitbul poposedl a znovu se olízl. Druhý pitbul vstal a posadil se vedle Petra z druhé strany, z tlamy mu tekly sliny.