Jen krátce úvodem:
Jak jsem předeslal knížce Nesmrtelná duše aneb Facka má padnout rychle (Akropolis 2009), fejetony z hospody U Vopičky, které tu a tam píšu už téměř deset let, měly původně jiné postavičky. Nejprve se štamgasti jmenovali Mindrák, Ksindl a Dolejzal, což se někdejšímu nakladateli mé první knihy fejetonů (Jak se stal Rockefeller miliardářem aneb Neštěstí mohou být různá, Academia 2003) nějak nelíbilo a přiměl mě nahradit je jmény Slinta, Cinta, Brepta a Švindl, což se zase nějak nelíbilo mně. Proto jsem ta jména posléze ve fejetonech nahradil průhlednými variantami jmen českých kritiků, kteří bývají vzdělaní, tolerantní a nad věcí a zejména mají smysl pro sebeironii a humor. Tolik úvodem k sérii.

Hostinec U Vopičky je nenápadné místo, skryté za rohem ve vedlejší uličce na Malé Straně, dosud nepříliš navštěvované cizinci. Proto se v něm schází ponejvíce stálá společnost. Tvoří ji Hamánek, který pěstuje nutrie a jejich masem se většinou živí a zlé jazyky tvrdí, že jím i páchne, dále nezaměstnaný básník Šušma, prodavač ušanek z Karlovy ulice Penížek, který své chlebodárce upřímně nenávidí a raději by umrzl, než by si narazil na lysou hlavu své zboží; také zlý trafikant Olek Krákora, který by chtěl být prezidentem, ale nemůže, jelikož byl kdysi komunistou; pravidelným návštěvníkem je též Blahoslav Brejžek, který uvádí jako své zaměstnání „zástupce vedoucího mobilní hygienické jednotky“, což, jak říká lidově Hamánek, znamená „závozník u hovnocucu“. Tento Blahoslav Brejžek se kdysi, chtěje se pochlubit, na pohlednici z Thajska v rychlosti podepsal Bl.Brejžek a do té doby mu přívětiví štamgasti říkají jedině Blbrejžek. Pivnici navštěvuje také invalidní důchodce Zlomeček, jenž občas tragicky podniká; často přichází někdejší zaměstnanec OPBH Churaň, který podvodně privatizoval dva malostranské domy, z nichž vyhnal nájemníky a zřídil v nich penzión a restauraci, jež je ovšem i na něj samotného moc drahá. Jestliže ho chtějí štamgasti potěšit, nazývají ho Čuraněm anebo něžně Pátá Bé. Oblíbeným hostem je ing. Babička, jenž ač inženýr, zpívá na Karlově mostě s harmonikou a snaží se každému vnutit svá CD. V hostinci zpívat nesmí. Tu a tam přichází i penzionovaný novinář Strmoles a také šlapka Kačka, řečená Hroch, jedna z mála hostů, které jejich práce baví. Hostinskému se říká Vopička podle hospody, ale jmenuje se Novák.

Hamánek seděl jako obvykle v rohu, ale náhle se obrátil k Vopičkovi.
„Poslyš, hostinský,“ řekl, „objednal jsem si pivo.“
„No a?“ odvětil Vopička. „Natočil jsem ho a teď ti ho přinesu.“
„A to je všechno?“
„A co by jako mělo bejt?“ užasl Vopička.
„No,“ pokrčil rameny, přesněji spíše ramínky, Hamánek. „Byl jsem ondyno u bratrance ve Švýcarsku a taky jsme tam zašli na pivo. No a tam, když jsem si objednal, mi ten pingl poděkoval. Řekl Danke a šel pro půllitr. To se za starejch zlatejch časů dělalo i u nás. Ale tady je to jako za socíku.“
„Cože? A co?“ pravil Vopička.
„Ty jsi mi nepoděkoval,“ řekl Hamánek.
„Já?“ užasl Vopička upřímně.
„Ale ovšem, protože já tě nechávám vydělat, já ti dávám peníze, já tě živím, já jsem zákazník a beze mě bys hospodu neměl.“
„To je nesmysl,“ odpověděl hostinský. „Teda částečně. Kde bys chlastal, kdyby mě nebylo?“
V hostinci nastalo cosi jako lidové hlasování, nebo jako postrach našeho patlamentu (viz má kniha Nesmrtelná duše aneb Facka má padnout rychle, Akropolis 2010, přesný výraz, vzniklý překlepem, tedy z vůle Boží), totiž referendum. Na stranu hostinského se přidal toliko Pátá Bé, majitel předraženého penziónu Churaň.
„Vy si nikdy nezvyknete,“ pravil, „stejně jako ti líní Řekové, že žijete v krutém, ale svobodném světě nás úspěšných, jak říká s oblibou ten silnější zrzavej ministr toho nějakýho prostředí, no… ten klíčovej investment…“
„Všichni víme, kterej,“ zahučel ponuře Penížek. „Někteří mu říkají Kůrovec.“
„Vaše řeči jsou bzučením mouchy v jeho i mých uších“, řekl Churaň, prozrazuje tím, že četl jen vinetúovky, „v tom je totiž podstata moderní demokracie. Ve svobodným světě rozhoduje majitel. My majitelé jsme totiž zdrojem všech hodnot, jak jsem teď někde četl. To jsou ty pravé zlaté časy.“
„Když pominu,“ poznamenal Šušma, „že ty jsi svůj majetek nakradl…“
„Jednak jsem ho získal zcela legálně, jednak je to promlčený,“ odvětil Churaň vesele.
„Stejně,“ pokračoval básník, „zůstává věčná otázka: Majitel nebo zaměstnanec? Kdo živí koho?“
V koutě se od novin usmál penzionovaný komentátor Strmoles: „Mě živí komunisti. Už nejsou nebezpečný a tak nepíšu o ničem jiným.“
Všichni napjatě ztichli, jelikož se Vopička blížil s natočeným pivem v ruce k Hamánkovi. Postavil půllitr na stůl a oba řekli unisono:
„Tak ti pěkně děkuju.“