INFORMACE
Hostinec U Vopičky je nenápadné místo, skryté za rohem ve vedlejší uličce na Malé Straně, nepříliš navštěvované cizinci. Proto se v něm schází ponejvíce stálá společnost. Tvoří ji Hamánek, který pěstuje nutrie a jejich masem se většinou živí a zlé jazyky tvrdí, že jím i páchne, dále nezaměstnaný básník Šušma, prodavač ušanek z Karlovy ulice Penížek, který své chlebodárce upřímně nenávidí a raději by umrzl, než by si narazil na lysou hlavu své zboží; také zlý trafikant Olek Krákora, který by chtěl být prezidentem, ale nemůže, jelikož byl kdysi komunistou, pravidelným návštěvníkem je též Blahoslav Brejžek, který uvádí jako své zaměstnání „zástupce vedoucího mobilní hygienické jednotky“, což, jak říká lidově Hamánek, znamená „závozník u hovnocucu“. Blahoslav Brejžek se kdysi, chtěje se pochlubit, na pohlednici z Thajska v rychlosti podepsal Bl.Brejžek a do té doby mu přívětiví štamgasti říkají jedině Blbrejžek. Pivnici navštěvuje také invalidní důchodce Zlomeček, jenž občas tragicky podniká a často přichází někdejší zaměstnanec OPBH Churaň, který privatizoval dva domy a zřídil v nich penzión a restauraci, jež je ovšem i na něj samotného moc drahá. Jestliže ho chtějí štamgasti potěšit, nazývají ho Čuraněm anebo něžně Pátá Bé. Oblíbeným hostem je ing. Babička, jenž ač inženýr, zpívá na Karlově mostě s harmonikou a snaží se každému vnutit svá CD. V hostinci zpívat nesmí. Tu a tam přichází i novinář před důchodem Strmoles a také šlapka Kačka, řečená Hroch, jedna z mála hostů, které jejich práce baví. Hostinskému se říká Vopička podle hospody, ale jmenuje se Novák.

Hamánek se zaujetím listoval barevnými, ani ne měsíc starými časopisy pro ženy, které nechává hostinský Vopička ležet na okně, aby se jimi rozptylovali osamělí pijáci. Olek Krákora seděl na druhém konci stolu a snažil se vytvořit z cigaretového kouře kroužek, což se mu ještě nikdy nepodařilo. Brejžek se zabýval zajímavou činností: ustřihl si jeden zrzavý vous a pokoušel se na něm udělat uzel. Magistr Strmoles pil malé pivo u pultu a měřil si puls. Vždycky, když mu vyjde nějaký komentář, stoupne mu totiž tlak.

„Co to čtete, můj princi?“ zeptal se Šušma, vcházeje. Hamánek však neodpověděl „slova, slova, slova“, ale: „Poslyšte, jaká je vaše vysněná profese? Tady píšou, že každý má nějakou vysněnou práci a jen málokdo ji dělá.“

„Vy víte, vládce hlodavců,“ řekl básník, který dosud nevydal ani jednu knihu, protože se, jak říká, nedovede podbízet, „že jsem nikdy nechodil do zaměstnání a žádnou práci nechci, protože by obsadila příliš velkou část mých duchovních kapacit.“
Pak ale jeho tvář na sebe vzala něžný výraz.

„Ano,“ řekl, „o jednom zaměstnání jsem uvažoval: kritik restaurací… To by bylo něco pro mne, leč jak se k tomu dostanu?“

„To nevím,“ vmísil se komentátor Strmoles od pultu. „Jinak vím všechno, respektive mohu cokoliv komentovat, ale jak se stát kritikem restaurací, to netuším. Na žádné škole se to zatím nevyučuje. Nicméně mohu ze zkušenosti říci, že nejlepší je přesvědčit několik šéfredaktorů, že hospodám rozumíte. Nejlépe penězi. Takhle můj tchán přesvědčil kdysi mého šéfredaktora, jelikož jsem do té doby samozřejmě žádné komentáře nepsal, že si myslím něco o čemkoliv – a hle. Dnes píšu komentáře o čemkoliv.“

Krákora se rozkašlal.

„Hm,“ zkřivil básník ústa, „se šéfredaktory mám mnoho hrůzných zkušeností. Nemohu je ani přesvědčit, že jsem básník a to bezesporu jsem, jak je mám tedy přesvědčit, že jsem něco, co jsem nikdy nezkoušel?“

Při slovech o tom, že je Šušma básník, se Blbrejžek hlasitě zachechtal a omylem spolkl již zavázaný vous. Šušma ho přejel vražedným pohledem. Komentátor se usmál.

„Tak to už s novými povoláními chodí,“ řekl. „Vzpomínám si, jak kdysi po velké listopadové revoluci jeden bubeník oznámil v hospodě, že teď pracuje pro tajnou službu, a když jsme se divili, že si vybrali zrovna jeho, řekl: no napadlo by tě, že zrovna já dělám pro tajnou službu? Ne, přiznali jsme, to by fakt nenapadlo nikoho, a on vítězoslavně zvolal: No a to je právě ono!“

„Hm,“ pravil Brejžek. „Takový tajný služby my máme, to je pravda.“

„Takové profese se prostě nějak vytvářejí pod tlakem doby,“ pokračoval Strmoles. „Běžné publikum nechápe, co vlastně dělají, ale zvykne si, protože si zvykne vždycky. Tedy aspoň naše české publikum.“

„Moje snové povolání,“ řekl Hamánek, „je analytik v bance nebo nějaké takové agentuře. Vždycky, když je vidím v televizi, závidím jim. Je jim mezi čtrnácti a devatenácti lety, mají krásný kravaty a nagelovaný hlavy…“

„Co takovej analytik asi dělá?“ zamyslel se Krákora.

„Analyzuje,“ řekl Šušma.

„A co poradce?“ otázal se Blbrejžek. „To byla moje ideální profese.“

„Asi něco radí,“ soudil Šušma.

„Počkej a ten, no, politolog?“ zajímal se Vopička.

„Nene,“ řekl Strmoles, „všechny ty profese, o kterých tu mluvíte, dělají celý den totéž – čtou noviny.“

Šušma zazářil:

„Takže jsem analytik, poradce, politolog a básník… Všechny vaše sny se ve mně splnily… Jen recenzentem restaurací se asi nestanu… Mohl bych se ale stát kritikem pajzlů a těch je stejně víc.“