Mám v poslední době štěstí na rozhlasové pořady o výtvarném umění, protože mám většinou u počítače puštěnu stanici Vltava. Já vím, problém diskusí s výtvarnými umělci je podobný, jako když jde o rozhovory s fotbalisty.

Kdyby ti lidé uměli mluvit, nemalovali by či neperformovali, ani neběhali po hřišti za míčem, ale psali.

Skromně podotýkám, že mě si také skoro nikam nezvou, abych tam něco zazpíval nebo namaloval.
Už udělování cen Jindřicha Chalupeckého jsem zde vyděšeně komentoval, ale později jsem se v Lidových novinách dočetl, že se naopak jednalo o mimořádně vtipné, nevšední prezentování, ironizující a myšlenkově bohaté. No dobře.

Včera zase rozmlouvala mladá žena s příjemným hlasem s výtvarným umělcem, členem jedné skupiny, myslím Hafani.

Umělec mluvil:
„Tak my jsme se jakoby sešli na škole, protože jsme teda jakoby byli starší, jakoby, než jako ty ostatní, jakoby, tak se nám jakoby nechtělo chodit s těma mladšíma jakoby na pivo. Jde nám o to, aby se umění jakoby dostalo jakoby víc mezi lidi.“

Má takový rozhovor smysl, kladu si otázku.

Odpovídám si „No jakoby je teda lepší, když se o tom jakoby vůbec mluví“.


Dodatek: Čtěte Literární noviny. Nedávno jsem zjistil, že jeden můj přítel si myslí, že je dosud vede Jakub Patočka a proto je číst odmítá. Nuže, Literárky už druhý rok šéfuje výtečný novinář Petr Bílek, bývalý dlouholetý šéfredaktor Reflexu, týdeník má vysokou kvalitu, aspiruje na srovnávání s německým Die Zeit ( i když pracuje za nesrovnatelně obtížnějších finančních zejména podmínek). Podle mého názoru je zajímavější, než Respekt - což je asi tak žánrově nejbližší týdeník. Čtěte Literární noviny.