Efraim Kishon v jednom satirickém textu popisuje „objektivní zpravodajství BBC“ už v roce 1967: Palestinci - hluboké, smutné černé oči palestinské holčičky za drátěným plotem, plačící matka, za ní zbořený dům, krvácející stařeček. Izrael – tlustý žid s doutníkem v kavárně, zívající ušatý a hodně ošklivý voják v jedné ruce se samopalem Uzi a ve druhé obložený chlebíček, naparáděná židovka s plnou taškou nákupů.

Měl jsem čest pana Kishona osobně znát, protože jsem překládal jeho divadelní hry. Byl to velmi milý, tolerantní pán, vděčný Izraeli za, jak říkal, možnost se znovu narodit. Že nejsem žid mu nevadilo. Samozřejmě nebyl propalestinský, moc jsme o tom nemluvili. Vzpomínám si, že jednou s úsměvem poznamenal, že životní úroveň Arabů, žijících v Izraeli, je asi sedmnáctkrát vyšší. Namítl jsem, že je jim asi nepříjemné žít pod nadvládou nevěřících psů a on řekl něco o tom, že každý je svého štěstí strůjcem. On sám nebyl věřící.

Nicméně něco z toho dialogu je typické pro celé tamní drama. Dialog mezi těmi, kdo si nerozumí, je vždycky obtížný.
Navíc, je-li dramaticky a politicky korektně medializován.

Světová i naše média se na tenhle konflikt pečlivě připravovala, zřejmě asi stejně jako politici. Tj. nezaregistrovala, přehlédla, podcenila (anebo to bylo záměrně, jeden neví). Měsíce se neobjevovaly žádné zprávy o ostřelování Izraele raketami, ačkoliv panovalo „příměří“. Těch střel bylo, cituji LN, 361 raket a 177 minometných granátů. (Zábavně se nedávno jeden diskutující rozhněval, že prý jich bylo “jenom“ 296 a 142, jako kdyby to něco znamenalo.)

Když si představím, že by je stříleli Kosované na Srby, nebo Baskové… Nebo třeba ze Žitného ostrova na Bratislavu... O tom se ale takřka nepsalo a nemluvilo. Zrovna tak média i politici pominuli několikerá varování izraelské vlády. Velmi nedbale se informovalo také o výtečném nápadu Hamásu, že už příměří vypoví, jelikož mu k ničemu není a židé vyhodili do vzduchu nějaký tunel, kterým chtěl Hamás posílat do Izraele knihy veršů, co jiného. Tehdy jsem žádnou analýzu nečetl. Do Palestiny a Izraele nezamířili Sarkozy a kníže Černá hora. Škoda, mohli třeba konfliktu zabránit…

Zato teď je samozřejmě Gazy všude plno, politici dělají ramena a žurnalisté jen mlaskají.
A v televizích vesměs to vypadá jako v té Kishonově satiře.

Vidíme stovky obrázků zraněných palestinských dětí, naříkajících matek a hulákajících mladíků, zamotaných do šátků, řvoucích a střílejících do vzduchu, asi slibujících odvetu, když zrovna na chvíli přestanou opakovat "Alláhu akbar". Na druhé straně jen řítící se tanky, rakety a nějaký ten umytý a učesaný politik.

Jenže tím se žádné lidské utrpení nesmaže.

Velmi stupidní aspekt zbytečného konfliktu, který zejména odpuzuje diváky jako já, je zastoupen na obou stranách, ale na arabské je mnohem silnější a to je exaltovaný náboženský aspekt, to hra na to, že jde o Nejvyššího a ne o vodu, půdu, peníze a moc. Všechny ty odporné řeči o mučednících a mučednicích a hrdosti matek na obětované děti, používání školáků a školaček k provokacím vojáků (když vám kámen vyrazí tři zuby a zlomí nos, bude vám dost lhostejné, že ho po vás hodil nezletilý), ukládání zbraní ve školách a nemocnicích ve jménu Boha, na druhé straně vyvádění ortodoxních hysteriků s pejzy, to všechno je jako z některého dávného století.

Vysoký představitel Hamásu, prý se jmenoval Fathi Hamad, ve svém projevu pronesl: „Palestinský lid touží po smrti, každá žena tím vyniká a stejně tak veškerý lid v této zemi, starší lidé, bojovníci džihádu i děti. V souladu s tím (Palestinci) tvoří lidský štít z žen, dětí, starců, bojovníků džihádu proti sionistickému bombovému stroji a my vzkazujeme sionistickému nepříteli: my toužíme po smrti stejně jako vy toužíte po životě“.

I česká policistka paní Reš jedním hlasem zároveň říká, jak ti lidé trpí /a trpí, samozřejmě/ a přidává, že vlastně nemá smysl proti nim bojovat, protože oni se na smrt těší, jelikož mají takovou víru. Nu, až se jednomu chce cynicky poznamenat, že se jim tedy tak moc neděje, aspoň se Alláhem sejdou dřív – což si samozřejmě ihned zakazuju. Bojovat tedy smysl nemá – proti nim, oni smysl boje opravdu mají, dalo by se z toho vyvodit.

Ale co mají tedy dělat? Když Izrael nejedná, ironizují ho však okamžitě jako zesláblého obra.

Izraelský velvyslanec se mýlí, obávám se, když myslí, že Hamás si teď desetkrát rozmyslí, než vystřelí další raketu. Proč by to Hamás dělal? Pravda, několik šéfů Hamásu se neschovalo včas a už jsou v ráji se sedmdesáti pannami, jimž hymen vždy znovu zaroste, ale většinou odcházejí do ráje jen ti z nižších ranků.

Říká se, že Hamás vypaloval rakety nazdařbůh a že nebyly moc účinné. Stále tím někdo argumentuje - ale: Jestliže vás někdo zbije baseballovou pálkou, bude vám jedno, jestli je to pálka laciná, doma vyrobená, nebo špičková pro profesionály. Během příměří se raketová výzbroj Hamásu vylepšila o střely, používané v raketometech Grad a účinný rádius se značně zvětšil. Během příštího příměří by si Hamás patrně pořídil íránské rakety středního doletu, pokud by mu v tom tedy nic nezabránilo. Mimochodem, střely Grad použili Gruzínci v Jižní Osetii. Co v rámci humanitárního bombardování všechno padalo na Bělehrad, netuším.

Většinové sympatie v Čechách jsou v drtivé převaze na straně Izraele. Až na notorické antisemity, dosti odporný lidský druh, samozřejmě.Obliba Karla Schwarzenberga, hodně otřesená jeho radarismem a tancem okolo lidoveckého Jánošíka Čunka, po jeho podpoře Izraele velice vzrostla. Nelze se tomu moc divit: zažili jsme, samozřejmě ne každý osobně, ale jako národ a stát, menšinu, která si náš stát nepřála a všemožně podporována agresivním sousedem, stát zničila a existenci českého národa ohrozila.

I náš stát před rokem 1918 několik století samostatně neexistoval. Není tu asi třeba citovat známý Heydrichův projev o tom, co se má s Čechy stát, až to Němci vyhrají. No a nevyhráli, díkybohu. Neplatí ani tvrzení, že to byl jenom ten Heydrich – byl to říšský protektor a sudetští Němci byli občané říše. Možná nechtějí všichni Palestinci z Gazy zničit Izrael, nebo by proti tomu nic neměli, ale neriskují – ale jejich významní představitelé to chtějí a oni si je volí. No a zatím nevyhráli – a říkám díkybohu.

Sympatie Palestincům také ubírá jejich metoda používat vlastní děti, ženy a starce jako ty lidské štíty pana Hammada. Munice v nemocnicích, sklady zbraní pod školami, i vedle té zasažené školy bylo raketové silo, či z čeho se kásamy odstřelují.

John Gunther kdesi popisoval paradoxní výsledky čínské „rozumnosti“: když během některé z prvních čínsko-japonských válek zjistili, že Japonci střílejí po uniformách, přestali prostě uniformy nosit. A Japonci pak stříleli po každém.

Obávám se také, že sympatie jim rovněž ubírá všemi televizemi světa tehdy proběhnuvší skutečnost, že značná část dnešních obětí před léty, 11.září 2001, skákala radostí a pyšně střílela do vzduchu. Tehdy po humanismu tolik nevolali, ani si nevzpomínám na články dnešních obhájců Hamásu z té doby.

Argument podobný názoru často se objevujícímu, že Hamás je sice hnusná teroristická a zločinecká organizace, ale byla zvolena v transparentních volbách, je sice rovněž veselý, ale neplatný. Adolf Hitler byl také zvolen v transparentních volbách, také byl respektován jako takový a to až do doby, kdy jeho chování začalo být takové, že musel dostat přes držku. Při útocích spojenců na Hitlera a jeho pevnosti a města, například na Hamburg, Berlín nebo Drážďany, kdy se nedodržovala žádná pravidla Human Rights Watch, zahynulo mnoho civilistů, žen a dětí. Mimochodem: je tu ještě jedna drobná paralela, der Führer taky raději nechával rozbít své Německo a svůj německý lid na maděru, než by uznal chybu a zodpovědnost.

Jejich smutné oči ale v té době nezdobily obálky a stránky britských či amerických tiskovin.

Obhájci Hamásu, na otázku, co by dělali, kdyby byli izraelským premiérem, obvykle neumějí odpovědět. Říkají, že na jeho místě nejsou. To vskutku nejsou. Pronášejí většinou posmutnělé, trochu sentimentální řeči o humanitě a demokracii, lístosti a podání ruky. Trochu to připomíná knížecí rady publicistů, co si počít s našimi nepřizpůsobivými spoluobčany. Teoreticky to lze ušlechtilým způsobem, prakticky si ovšem většinou nabijete hubu.

Například šéfredaktor listu Tikkun – ten časopis neznám, ale Michael Lerner je prý rabín, jak citují BL, radí takto:

a) Hamas přestane odpalovat veškeré rakety a ukončí veškeré násilné akce a bude spolupracovat na uvěznění všech osob, které toto příměří poruší. Ptám se: jak ho o tom přesvědčíte a jak to dokáže, když už teď tvrdí, že nemá nad některými ještě radikálnějšími skupinami kontrolu?

b) Izrael přestane bombardovat, přestane páchat cílené vraždy a veškeré násilné akce, zaměřené proti aktivistům, extremistům či podezřívaným teroristům na Západním břehu či v Gaze a využije plné síly své armády, aby zabránil dalším útokům proti Palestincům. Ptám se: jak přesvědčíte teroristické a fundamentalistické spolky, že to není projev slabosti, aby pauzu nevyužily jen k lepšímu vyzbrojení? No, a mravní rozdíl mezi cílenou vraždou budoucího uživatele sedmdesáti panen a necílenou vraždou pár studentů v autobuse mi poněkud uniká.

c) Izrael otevře hranice do Gazy a dovolí volný přístup přes hranici, podmínkou budou prohlídky, při nichž se budou konfiskovat veškeré zbraně. Izrael dovolí volnou dopravu potravin, plynu, elektřiny, vody, spotřebního zboží a materiálu do Gazy, s výjimkou zbraní a materiálu, z něhož by se daly typicky vyrábět zbraně. Ptám se: a jak zaručíte, že se přestanou budovat tunely do Egypta, pašovat zbraně přes moře a podobně?

d) Izrael propustí všechny vězněné Palestince a vrátí je na Západní břeh a do Gazy podle jejich přání. Haman propustí všechny vězněné Izraelce. Ptám se: I usvědčené vrahy, kteří nelitují toho, že vyhodili do vzduchu třeba kavárnu a naopak jsou na to pyšní? Hamás má asi čtyři izraelské vojáky, kterých se zmocnil únosem.

e) Obě strany vyzvou mezinárodní mírové sbory, aby dohlížely na dodržování těchto podmínek. Tak na to se těším.

f) Obě strany budou souhlasit, že přestanou šířit nenávist a podněcovat k násilí proti druhé straně v mešitách i mimo ně, ve školách a ve sdělovacích prostředcích. Na to se těším ještě víc. Hamás konečně odstraní klausuli o zničení Izraele a Fathi Hammad půjde do basy nebo se stane vegetariánem.

g) Toto příměří bude trvat 20 let. NATO, OSN a Spojené státy přislíbí, že ho budou vynucovat a každé jeho porušení přísně trestat. Zde by mělo být definováno, jak ty tresty budou vypadat, jestli podle práva šaría, nebo pode, jakých zákonů.

Pěkné, že? Navrhuji, aby jednáním byl pověřen přímo rabi Lerner a znám pár novinářů, kteří by mu mohli při rozhovorech sekundovat. Teď nacrhl Hamás roční příměří. Na dovoz iránských raket by to patrně stačilo.

Většinou pak v hostincích nastává debata o tom, kdo začal, jež dojde až k rezoluci OSN o vzniku dvou států na území Palestiny a následnému útoku Arabů. Další a poslední argument zní, že to byla nespravedlivá rezoluce, a jsme na začátku dvacátého století u prvních sionistů – a tak se můžeme dostat až k Tiberiovi a králi Herodovi a jejich chybám. Ta debata je nesmyslná a nevede vůbec nikam. Je bohužel stejně bezvýsledná, jako ty války. Vsadím se, že se bude notoricky opakovat i zde v diskuzích.

Největším problémem Palestiny (pominu-li ovšem manipulaci ze strany nejrůznějších darebáckých režinů) je skutečnost, že porozumění začíná u pokusu chápat postoj toho druhého. A u vůle, jestliže si už nerozumíme, nechat se navzájem žít, to leben und leben lassen. Jenže poctivý věřící nemůže uznat, že by mohl mít pravdu i někdo, kdo věřící není. Křižáci a pan Boblig v Losinách také znali jen jednu pravdu.

Stále se potvrzuje, že největší neštěstí lidem přináší vášnivá víra a touha učinit svět lepším v jejím jménu, nějaká ta služba Nejvyššímu a Posvátnému. Ve jménu nějaké pěkné neřesti ještě k žádným masakrům nedošlo, nepočítáme-li Čachtickou paní.

A tak se obávám, že jediné racionální řešení Izrael už zvolil – dokázat i silou, Katuško, že jelikož na Západním břehu se příznivci Fatáhu, ať zkorumpovaného nebo ne (to je vnitřní věc Palestinců) domohli klidu a rozhodně lepšího života, mohli by se i příznivci Hamásu v Gaze nad tím zamyslet a vybrat si méně ideologicky čisté řešení, nicméně žít si lépe. Konečně, ani Saladin kdysi to nedělal jinak. Po jeho velice drsném zásahu panoval v Palestině mír a blahobyt několik století.

Těším se, jak zase budou mnozí čtenáři vykřikovat.