Po sezoně: Mával jsem na taxík u Státní Opery a zastavil jiný. Nezáleželo mi moc na tom, se kterým pojedu a tak jsem otevřel dveře, jal se nasedat a pravil, že „pojedeme na...“, na což odpověděl sympatický muž za volantem, že já pojedu leda do prdele. Když jsem si začal zapisovat jeho číslo, počal jevit známky nespokojenosti a tak jsem se na něj raději vykašlal, ukázalo se totiž, že je tam ještě několik jeho podobně vznešených přátel. Bylo po premiéře Verdiho a inu, číhali na zahraniční hosty.

Se zájmem jsem proto pozoroval scény, které dělali ondyno takzvaní taxikáři před pražským magistrátem. To takzvaní je naprosto na místě, ani jeden z těch lidí žádný taxikář není, jsou to zloději. Veliké většině slušných taxikářů dělají ostudu. Ostatně, ostudu dělají celé zemi. Je nesmírně zajímavé, že je jaksi nemožné to s nimi vyřídit – no, k tomu se na závěr dostanu.

Je to taková zvláštní skupina, je jich asi třicet, čtyřicet a zabírají několik lukrativních pražských stanovišť. Jsou to zestárlí frajírci, kteří se stále navzájem oslovují „vole“ a podobně, jako když jim bylo dvacet, protože se snaží zastavit čas. Jo, začínali v době, kdy taxikáři, zelináři, řezníci, veksláci a partajní/svazáčtí funkcionáři bývali šlechta, jezdili v mercedesech a měli vily. Tu dobu se snaží udržet zuby nehty.

Chovají se ovšem nepříliš šlechticky, viz má zkušenost výše.

Jsou vůbec zajímaví i podnikatelsky: klidně trčí na stanovišti sedm hodin, než se dostaví blbý cizinec, který je ochoten zaplatit stovku za kilometr a nevím kolik za nástup, toho odrbou a na den jim to stačí, tvrdil jeden ze slušných taxikářů.

Na jakoukoliv výtku, návrh nebo pochybnost reagují hrubostmi. Zejména, když za sebou cítí smečku. A většinou mají úspěch, slušní taxikáři jim na jejich štafly raději nelezou, kdo by se s nimi pral. Když na ně nasazovali falešné hejly, snažili se si je zapamatovat a později je zbít. Občas to udělali a směšným nízkým trestům se smáli.

Kdykoliv o téhle nechutnosti hovoří některý „zodpovědný činitel“, třeba poslanec kterékoliv strany Nakapsovaný, vždycky mluví jaksi nejasně, blábolí, ženěco nejde, chybí legislativní opatření a tamto a tohle, a omezování tohohle a tamhletoho podnikatelského práva… Proč to jde jinde, divíme se my. Proč jsou v okolních zemích taxíky jedné barvy a s jednotnými cenami? Nejsou to snad taky demokracie? Tak sakra nařiďte, aby taxíky byly všechny žluté a měly na dveřích stejné ceny, a který nebude, ten zabavte, je to takový problém? A proč jsou tresty tak směšné? Není takhle použitá volavka úřední osoba? Pro mě je někdo, kdo se toho odváží, daleko víc veřejný činitel, než Bendlovo porsche, abychom zůstali u svazáků.

Jenže to by musel někdo tu legislativu jaksi postrčit a tak nějak není ta chuť… Takže resumé: ti primitivové za to nemohou tak úplně, hlavní viníci jsou vláda a zákonodárci, ale to fakt není originální myšlenka.

Nicméně je zde hlavní myšlenkou – pozoruju totiž dokonce už i sám u sebe narůstající náladu, pravící, že jaksi nemá smysl se do něčeho plést, protože to není k ničemu, nač ukazovat prstem, nikdo stejně nikoho neposlouchá, protože nemusí, slova jen tak vyšumí… Navíc, když se něco, co je sice pravda, leč známé, opakuje už po tolikáté…

Vzpomínáte, jak kdysi Bilak odbýval kritku, že to je ta stará pesnička o ludských právách? Tak to zopakujme ještě jednou – ryba smrdí od hlavy a s tímhle nemá odkaz minulosti už nic do činění...

Jistě chápete, že nejde jen o "taxikáře".

A ještě něco. Kdysi dávno stavěl jeden můj přítel na Malé Straně půdu. Chtěl vikýře. Dvakrát mu je památkáři nepovolili, tvrdíce, že na domě nikdy nebyly a že by to hyzdilo pohled z Hradu či co. Když si nesl domů poslední zamítnutí, zastavil se v antikvariátě a zcela náhodou tam našel pohlednici z roku 1890, kde střechu jeho domu krášlily dva velmi pěkné co? No vikýře. Vrátil se tedy k památkářům, kteří lkali a naříkali a nakonec mu dva velmi malé vikýřky tedy se srdcem krvácejícím povolili.

O něco později koupila jiný dům opodál skupina módně neholených balkánských pistolníků a také se ho jala opravovat a přestavovat na hotel s hospodou. S úžasem jsme pohlíželi na deset velikých vikýřů na střeše jejich baráku, kde skutečně nebyly nikdy předtím žádné, ani v jedenáctém století. Památkář, týž, který nechtěl vikýřek dovolit mému příteli, byv dotázán, zrudl a pravil, že ti Balkánci jsou strašně agresivní.

No, až bude tisk hovořit s vedoucím příslušného kusu radnice Nenažraným a radním Nahrabálkem a oni budou naříkat, že se s tím nedá nic dělat, vězte, že to dělají jen částečně z blbosti, ale daleko víc za cizí peníze. A také v tom hraje roli strach, oni jsou fakt strašně agresivní! - podobně jako u toho nešťastného památkáře.

A podplacený a podělaný, to je nezlomná kombinace.

PF 2009