Sněžné mistrovství a fejeton o sportu
Největší sportovní událost v moderních dějinách českých jest za námi. Nejsa expertem, odhaduji dvě miliardy ze třetiny vynaložené rozumně, ze třetiny rozkradené a ze třetiny vyhozené oknem.
Vzpomínáte, starší a zbytečně sečtělí přátelé, jak kdysi v knize Zlaté tele prodal Ostap Bender novináři vzorník příslušných klišé a pro reportáž? Někdy mám chuť napsat takový vzorník pro rozhovory se sportovci a jejich trenéry, ať namazavší či promazavší - ale asi by to bylo házení hrachu na zeď.
Následující fejeton z mé budoucí knížky Nesmrtelná duše aneb Facka má padnout rychle, kterou vydá Akropolis na podzim, nabízím takový možný pohled na profesionální sport.
PLAČÍCÍ HERKULES
Je to drahá kavárna, určená pro japonské a jiné turisty a normálně tam nechodím. Jmenuje se U Goga a Magoga, ale patří jednomu ruskému občanu jménem Aftandil Gigienišvili. Když jsem se ho zeptal, proč se tak jmenuje, chvíli přemýšlel a pak řekl, že Goga se křestním jménem jmenuje mnoho Gruzínců. Co si myslí o slovu Magoga jsem se už raději neptal.
Podávají tam nejdražší fernet v okolí pěti kilometrů, ale bylo to nejblíže. Původně jsem si šel jen napravit žaludek po marném pokusu přemluvit obrovskou pojišťovnu, aby nám přispěla padesáti tisíci korun na vydání knihy o jednom skvělém předčasně zemřelém, respektive se uchlastavším českém malíři. Když ne monografii, tak předraženého panáka si zasloužil. Když odhlédneme od chlastu, byl to prima chlap a maloval skvěle.
V koutě toho jako vždycky prázdného lokálu seděl mladý muž v tričku Pierre Cardin a džínech Versace. Mladý muž srkal mrkvový džus, který tam stojí devadesát korun a usedavě plakal. Bylo to podivné.
Uznejte, každý den neuvidíte v pohostinském zařízení mladého muže, který měří dva metry, svaly mu napínají tričko k prasknutí, postava hodná řeckého sochaře, aby podle něj vytvořil plastiku Herakla, hlava skoro dohola ostřihaná, třídenní strniště ve formě bradky a k tomu slzy v nádherných modrých očích toho typu, kterým je vidět až na druhou stranu hlavy. Takové jsou normálně vidět jen v amerických filmech o kung-fu. Když zavzlykal nahlas, už jsem to nevydržel, vydal jsem se k němu a zeptal se, co mu je.
„Makáme,“ odpověděl mladý muž zkroušeně, „ale tam já už nepojedu…“
Z toalety v té chvíli vyšel vykrmený muž středního věku, oblečený v teplácích s národní vlajkou. Pohladil Herkula po hlavě, podrbal ho za uchem a posadil se k němu.
„Nechte ho, jemu pláč psychicky pomáhá, o tom to je,“ řekl. „Jsem jeho trenér.“
„Ale proč pláče?“
Trenér se opatrně rozhlédl a ztišil hlas: "Opravdu Vašíka neznáte? Vašík je náš nejlepší vrhač těžkou zakřivenou železnou tyčí z místa. Byli jsme na mistrovství světa, ale nevyšlo nám to, hodili jsme - totiž on hodil, ale my trenéři už takhle používáme ten plurál, to je naše filozofie, o tom to je, naše filozofie je dohodit železnou tyčí z místa co nejdál, tak jako lyžování je o lyžích, fotbal o brankách, takhle blbě my mluvíme, je házení železnou tyčí z místa o házení železnou tyčí – co jsem to říkal?"
“Že jste hodili málo,“ připomenul jsem mu.
„Bohužel, jenom necelých pět metrů, takže skončil osmý a teď je nešťastný..."
"No, pět metrů není opravdu nějak moc," řekl jsem a přemýšlel jsem, jak daleko bych asi tou tyčí dohodil já, ale nechal jsem toho - zatím to po mně nikdo nechtěl.
„Makáme, makáme,“ řekl do toho plačící mladý muž.
„Vašíku, počkej, o tom to je, nejsme na tréninku,“ uklidnil ho trenér.
Vyprávěl mi celý jeho životní příběh: nadaný Vašík házel různými zakřivenými železnými předměty už jako dítě, nejprve v rodné vesnici a pak, když jeho talent objevil zvláštní vyhledavač vrhačského svazu – ale to už mu bylo dvanáct - pod dohledem pěti trenérů ve zvláštním středisku.
Díky tomu se jeho výkonnost vůčihledě zlepšovala a pravidelné pobyty v Jižní Africe a na Floridě, kde povětrnostní podmínky hodům zvláště prospívají, pomohly k tomu, že se už jako šestnáctiletý propracoval na stodvacáté místo evropského žebříčku vrhačů těžkou zakřivenou železnou tyčí z místa. Když získal na mistrovství Evropy v tomtéž dokonce sedmdesáté šesté umístění, stal se miláčkem národa. Psali o něm, že je génius a fenomenální talent, zvali ho do televizních pořadů a fotografovali ho na obálky časopisů doma s maminkou, pak ve studiu nahého a nakonec před autem s Halinou Pawlowskou.
„Makáme,“ usmál se poprvé šampión.
Pak se Vašík naučil i psát a počítat (to druhé omezil na sčítání, ale to mu prý jde dobře). Jeho přípravu na světové mistrovství financoval částečně stát, který investoval asi deset milionů a zbylých pět milionů dali dohromady sponzoři. Při tom slově mě bodlo u srdce.
„A my jsme dřeli,“ řekl trenér zapáleně, „Vašík nechá na placu všechno, ale dokud prostě nemá ty podmínky, co mají ti v první čtyřicítce, o tom to je, lepší to být nemůže. Sport je dneska o penězích.“
„Makáme,“ řekl sportovec. „Makáme.“
Po pečlivé přípravě se účastnili mistrovství světa v metání těžké zakřivené železné tyče v Austrálii. Skončili – bylo to tvrdé - devadesátí sedmí. Ale Vašík za to nemůže, prostě okolnosti… No řekněte - nejprve mu dali v hotelu příliš tvrdý polštář a pak zase moc měkký. Neměli tam tatranky, na které je zvyklý a které zvyšují jeho výkonnost. Rozbil se mu walkman a nemohl si pouštět písně své oblíbené dvojice Vašek a Božena. Jejich písně on má rád, protože mají příjemnou, uklidňující a zároveň erotickou atmosféru. Když to už druhý den neslyšel, úplně ho to chudáka psychicky rozhodilo. Nedali mu také k dispozici mercedes, ve kterém se mu líp sedí, ale pouze ford a to mu také na potřebném klidu a pohodě nepřidalo…
„Tak se to bohužel dělá, je to o konkurenci,“ zamručel trenér.
V závodě samém měl Vašík špatný začátek, protože poprvé se těžkou zakřivenou železnou tyčí sám bolestivě udeřil do kotníku, po druhé přešlápl, ale o to horší byl potom poslední, rozhodující vrh, kdy si omylem plivl na dlaň a železná tyč mu nešťastně vylétla z ruky ještě před odrazem. Dá se říci, že mu jenom upadla.
„Bylo to zklamání, ale nejsme z cukru,“ vyprávěl trenér. „My jsme se tomu postavili. O tom to je. Přivezli jsme si z té Austrálie ohromné zkušenosti. Vašík dozrál, už mu bylo devatenáct let, stala se z něj opravdová osobnost. Svaz to pochopil a potřebných sedmnáct milionů našel. Připravovali jsme se na další sezónu na Havaji, na Tahiti a na Seychellských ostrovech, halovou sezónu jsme vynechali, abychom ukolébali soupeře a nastoupili jsme rovnou na olympijské hry. Jenže ty, jak víte, se konaly v Norsku, s tím jsme teda nepočítali. Proto jsme raději poslední dva měsíce lehce trénovali na Islandu, aby Vašíkovi nenastaly nějaké potíže při klimatizaci… Do Norska jsme přijeli v nejlepší formě, Vašík hodil na tréninku o centimetr víc a všechno jsme měli sebou, polštáře, walkmana, dudlíky, tatranky, všechno, nic jsme neponechali náhodě, i kuchaře jsme si přivezli vlastního, o tom to je, kdo ví, co ti Norové žerou…“
„A zvítězili jste?“ chtěl jsem vědět.
Herkules vydal kvíkavý zvuk, připomínající zpěv Terezky Kerndlové.
„Vašíka obvinili z dopingu,“ řekl trenér tragicky. „Při tom látka, kterou u něho našli a která povzbuzuje růst svaloviny, utlumuje pohyb mozkových buněk a zrychluje hod železnou tyčí, se do jeho organismu nemohla dostat jinak, než zmrzlinou, kterou požil intravenózně při procházce městem, když mu počalo nesnesitelně kručet v žaludku a navíc mu ji doporučil jeho lékař a ten by o tom přece musel vědět. “
I trenérovi se lámal hlas.
„Návrat domů byl krutý… Ti podlí novináři ho odepsali. O tom to je. Falešní kamarádi se od něj odvrátili, na ulici se mu lidé vyhýbají… Sponzor – taková jedna debilní pojišťovna – odešel k nějaké osmileté krasobruslařce, která by se prý mohla dostat během příštích osmi let do první padesátky… Tsss! A co teď Vašík? Rozumíte, je to krizový... Bez peněz, bez naděje, distancovaný, a navíc stárne – vždyť už mu bude dvacet! O tom je to!“
„A co teď budete dělat?“ zeptal jsem se.
„Nevzdáváme se, je to o tom, že jsme tomu dali všechno,“ udeřil pěstí do stolu muž v národních teplácích, když mu něco zapípalo v kapse, vytáhl odtamtud mobil, přečetl zprávu, vyskočil, udělal kotoul a protože to také neuměl, udeřil se bolestivě do hlavy o hranu stolu, ale smát se nepřestal. „Vašíku, právě jsem dostal esemesku od jedný opravdu velký banky, že do tebe těch blbejch patnáct melounů vrazí, s podmínkou, že bude mít vytetovaný její logo! O tom to je, Vašíku!“
„Makáme,“ řekl sportovec a přestal plakat. „Patnáct? Za to si to blbý logo těch debilů nechám vytetovat i na p….!“
„No o tom to právě chtějí! Tak - a co děláte vy?“ zeptal se mě trenér.
„Makáme,“ řekl jsem a rozplakal se. Plakal jsem tak usedavě, že mi Goga Magoga dal jeden fernet zdarma.
(2005)
Vzpomínáte, starší a zbytečně sečtělí přátelé, jak kdysi v knize Zlaté tele prodal Ostap Bender novináři vzorník příslušných klišé a pro reportáž? Někdy mám chuť napsat takový vzorník pro rozhovory se sportovci a jejich trenéry, ať namazavší či promazavší - ale asi by to bylo házení hrachu na zeď.
Následující fejeton z mé budoucí knížky Nesmrtelná duše aneb Facka má padnout rychle, kterou vydá Akropolis na podzim, nabízím takový možný pohled na profesionální sport.
PLAČÍCÍ HERKULES
Je to drahá kavárna, určená pro japonské a jiné turisty a normálně tam nechodím. Jmenuje se U Goga a Magoga, ale patří jednomu ruskému občanu jménem Aftandil Gigienišvili. Když jsem se ho zeptal, proč se tak jmenuje, chvíli přemýšlel a pak řekl, že Goga se křestním jménem jmenuje mnoho Gruzínců. Co si myslí o slovu Magoga jsem se už raději neptal.
Podávají tam nejdražší fernet v okolí pěti kilometrů, ale bylo to nejblíže. Původně jsem si šel jen napravit žaludek po marném pokusu přemluvit obrovskou pojišťovnu, aby nám přispěla padesáti tisíci korun na vydání knihy o jednom skvělém předčasně zemřelém, respektive se uchlastavším českém malíři. Když ne monografii, tak předraženého panáka si zasloužil. Když odhlédneme od chlastu, byl to prima chlap a maloval skvěle.
V koutě toho jako vždycky prázdného lokálu seděl mladý muž v tričku Pierre Cardin a džínech Versace. Mladý muž srkal mrkvový džus, který tam stojí devadesát korun a usedavě plakal. Bylo to podivné.
Uznejte, každý den neuvidíte v pohostinském zařízení mladého muže, který měří dva metry, svaly mu napínají tričko k prasknutí, postava hodná řeckého sochaře, aby podle něj vytvořil plastiku Herakla, hlava skoro dohola ostřihaná, třídenní strniště ve formě bradky a k tomu slzy v nádherných modrých očích toho typu, kterým je vidět až na druhou stranu hlavy. Takové jsou normálně vidět jen v amerických filmech o kung-fu. Když zavzlykal nahlas, už jsem to nevydržel, vydal jsem se k němu a zeptal se, co mu je.
„Makáme,“ odpověděl mladý muž zkroušeně, „ale tam já už nepojedu…“
Z toalety v té chvíli vyšel vykrmený muž středního věku, oblečený v teplácích s národní vlajkou. Pohladil Herkula po hlavě, podrbal ho za uchem a posadil se k němu.
„Nechte ho, jemu pláč psychicky pomáhá, o tom to je,“ řekl. „Jsem jeho trenér.“
„Ale proč pláče?“
Trenér se opatrně rozhlédl a ztišil hlas: "Opravdu Vašíka neznáte? Vašík je náš nejlepší vrhač těžkou zakřivenou železnou tyčí z místa. Byli jsme na mistrovství světa, ale nevyšlo nám to, hodili jsme - totiž on hodil, ale my trenéři už takhle používáme ten plurál, to je naše filozofie, o tom to je, naše filozofie je dohodit železnou tyčí z místa co nejdál, tak jako lyžování je o lyžích, fotbal o brankách, takhle blbě my mluvíme, je házení železnou tyčí z místa o házení železnou tyčí – co jsem to říkal?"
“Že jste hodili málo,“ připomenul jsem mu.
„Bohužel, jenom necelých pět metrů, takže skončil osmý a teď je nešťastný..."
"No, pět metrů není opravdu nějak moc," řekl jsem a přemýšlel jsem, jak daleko bych asi tou tyčí dohodil já, ale nechal jsem toho - zatím to po mně nikdo nechtěl.
„Makáme, makáme,“ řekl do toho plačící mladý muž.
„Vašíku, počkej, o tom to je, nejsme na tréninku,“ uklidnil ho trenér.
Vyprávěl mi celý jeho životní příběh: nadaný Vašík házel různými zakřivenými železnými předměty už jako dítě, nejprve v rodné vesnici a pak, když jeho talent objevil zvláštní vyhledavač vrhačského svazu – ale to už mu bylo dvanáct - pod dohledem pěti trenérů ve zvláštním středisku.
Díky tomu se jeho výkonnost vůčihledě zlepšovala a pravidelné pobyty v Jižní Africe a na Floridě, kde povětrnostní podmínky hodům zvláště prospívají, pomohly k tomu, že se už jako šestnáctiletý propracoval na stodvacáté místo evropského žebříčku vrhačů těžkou zakřivenou železnou tyčí z místa. Když získal na mistrovství Evropy v tomtéž dokonce sedmdesáté šesté umístění, stal se miláčkem národa. Psali o něm, že je génius a fenomenální talent, zvali ho do televizních pořadů a fotografovali ho na obálky časopisů doma s maminkou, pak ve studiu nahého a nakonec před autem s Halinou Pawlowskou.
„Makáme,“ usmál se poprvé šampión.
Pak se Vašík naučil i psát a počítat (to druhé omezil na sčítání, ale to mu prý jde dobře). Jeho přípravu na světové mistrovství financoval částečně stát, který investoval asi deset milionů a zbylých pět milionů dali dohromady sponzoři. Při tom slově mě bodlo u srdce.
„A my jsme dřeli,“ řekl trenér zapáleně, „Vašík nechá na placu všechno, ale dokud prostě nemá ty podmínky, co mají ti v první čtyřicítce, o tom to je, lepší to být nemůže. Sport je dneska o penězích.“
„Makáme,“ řekl sportovec. „Makáme.“
Po pečlivé přípravě se účastnili mistrovství světa v metání těžké zakřivené železné tyče v Austrálii. Skončili – bylo to tvrdé - devadesátí sedmí. Ale Vašík za to nemůže, prostě okolnosti… No řekněte - nejprve mu dali v hotelu příliš tvrdý polštář a pak zase moc měkký. Neměli tam tatranky, na které je zvyklý a které zvyšují jeho výkonnost. Rozbil se mu walkman a nemohl si pouštět písně své oblíbené dvojice Vašek a Božena. Jejich písně on má rád, protože mají příjemnou, uklidňující a zároveň erotickou atmosféru. Když to už druhý den neslyšel, úplně ho to chudáka psychicky rozhodilo. Nedali mu také k dispozici mercedes, ve kterém se mu líp sedí, ale pouze ford a to mu také na potřebném klidu a pohodě nepřidalo…
„Tak se to bohužel dělá, je to o konkurenci,“ zamručel trenér.
V závodě samém měl Vašík špatný začátek, protože poprvé se těžkou zakřivenou železnou tyčí sám bolestivě udeřil do kotníku, po druhé přešlápl, ale o to horší byl potom poslední, rozhodující vrh, kdy si omylem plivl na dlaň a železná tyč mu nešťastně vylétla z ruky ještě před odrazem. Dá se říci, že mu jenom upadla.
„Bylo to zklamání, ale nejsme z cukru,“ vyprávěl trenér. „My jsme se tomu postavili. O tom to je. Přivezli jsme si z té Austrálie ohromné zkušenosti. Vašík dozrál, už mu bylo devatenáct let, stala se z něj opravdová osobnost. Svaz to pochopil a potřebných sedmnáct milionů našel. Připravovali jsme se na další sezónu na Havaji, na Tahiti a na Seychellských ostrovech, halovou sezónu jsme vynechali, abychom ukolébali soupeře a nastoupili jsme rovnou na olympijské hry. Jenže ty, jak víte, se konaly v Norsku, s tím jsme teda nepočítali. Proto jsme raději poslední dva měsíce lehce trénovali na Islandu, aby Vašíkovi nenastaly nějaké potíže při klimatizaci… Do Norska jsme přijeli v nejlepší formě, Vašík hodil na tréninku o centimetr víc a všechno jsme měli sebou, polštáře, walkmana, dudlíky, tatranky, všechno, nic jsme neponechali náhodě, i kuchaře jsme si přivezli vlastního, o tom to je, kdo ví, co ti Norové žerou…“
„A zvítězili jste?“ chtěl jsem vědět.
Herkules vydal kvíkavý zvuk, připomínající zpěv Terezky Kerndlové.
„Vašíka obvinili z dopingu,“ řekl trenér tragicky. „Při tom látka, kterou u něho našli a která povzbuzuje růst svaloviny, utlumuje pohyb mozkových buněk a zrychluje hod železnou tyčí, se do jeho organismu nemohla dostat jinak, než zmrzlinou, kterou požil intravenózně při procházce městem, když mu počalo nesnesitelně kručet v žaludku a navíc mu ji doporučil jeho lékař a ten by o tom přece musel vědět. “
I trenérovi se lámal hlas.
„Návrat domů byl krutý… Ti podlí novináři ho odepsali. O tom to je. Falešní kamarádi se od něj odvrátili, na ulici se mu lidé vyhýbají… Sponzor – taková jedna debilní pojišťovna – odešel k nějaké osmileté krasobruslařce, která by se prý mohla dostat během příštích osmi let do první padesátky… Tsss! A co teď Vašík? Rozumíte, je to krizový... Bez peněz, bez naděje, distancovaný, a navíc stárne – vždyť už mu bude dvacet! O tom je to!“
„A co teď budete dělat?“ zeptal jsem se.
„Nevzdáváme se, je to o tom, že jsme tomu dali všechno,“ udeřil pěstí do stolu muž v národních teplácích, když mu něco zapípalo v kapse, vytáhl odtamtud mobil, přečetl zprávu, vyskočil, udělal kotoul a protože to také neuměl, udeřil se bolestivě do hlavy o hranu stolu, ale smát se nepřestal. „Vašíku, právě jsem dostal esemesku od jedný opravdu velký banky, že do tebe těch blbejch patnáct melounů vrazí, s podmínkou, že bude mít vytetovaný její logo! O tom to je, Vašíku!“
„Makáme,“ řekl sportovec a přestal plakat. „Patnáct? Za to si to blbý logo těch debilů nechám vytetovat i na p….!“
„No o tom to právě chtějí! Tak - a co děláte vy?“ zeptal se mě trenér.
„Makáme,“ řekl jsem a rozplakal se. Plakal jsem tak usedavě, že mi Goga Magoga dal jeden fernet zdarma.
(2005)