Včera ráno umřel na infarkt můj kamarád, spisovatel a novinář Pavel Verner. Jsem z toho pořád ještě trochu v šoku.

Je pravda, že vlastně to byl způsob smrti, jaký by si byl asi přál, při svém chlapském a rváčském přístupu ke světu, něco jako rána bleskem, úder boží sekery... Ale sakra, muselo to být takhle brzo?

Byl to tak talentovaný a pracovitý člověk, hezky se s ním povídalo, měl rád víno, měli jsme jeden dva projekty, které jsme chtěli napsat spolu, ale až jednou, až budeme mít čas, až se najde produkce.. No jo. Nebudeme.

Hodně nás spojilo, když jsem kdysi kývl na jeho nápad zkusit rozproudit debatu o kandidátovi na předsedu PEN klubu - debatu jsme sice rozproudili, ale trochu jinou, než jsme zamýšleli. Bylo velmi komické, když jsme seděli vedle sebe na koberečku před výborem a vysvětlovali, co jsme tím "zamýšleli" - připomínalo mi to jiné a dávnější koberečky. Nu, chtěli jsme jen, aby předsedu nevybíral jen jeden, dva lidé, ale ceý klub, aby to byl významný spisovatel a aby byl členem PEN klubu aspoň několik let. K veřejné diskuzi nedošlo, volba proběhla pro jistotu už před začátkem valné hromady a oba jsme se nad tou lekcí z demokracie museli usmát.

Hm. Je mi dokonce i líto, že se už nebudu hněvat, jako jsem se hněval, když jsem otevřel Neviditelného psa a pod jeho textem zase našel příspěvek nějakého hlupáka, který nadával do soudruhů nebo komoušů. Bože, jak byl Pavel od toho daleko! Jen nežral žádné dogma.

Sbohem, Pavle.