Součástí hereckého umění je kouzlo převtělení, schopnost nás přesvědčit o identitě figury; herec překračuje sám sebe, svádí nás a omamuje nás a my proto vždy znovu a rádi uvěříme, že známý lehce vyžilý homosexuál a třikrát rozvedená nymfomanka na hranici třicítky jsou křehcí, nesmrtelně zamilovaní veronští milenci Romeo a Julie a my se nad jejich smutným osudem rozpláčeme.

Je v tom veliká síla a také naděje.

Existují různá měřítka kvality filmů. Například U Vopičků štamgast nezaměstnaný básník Šušma odsuzuje každý film, který je delší než dvě hodiny, majitel předraženého penzionu a špatné o to dražší restaurace Churaň, kterému říkáme Čuraň, chceme-li ho rozveselit, zase nesnese, aby ve filmu hrál Jim Carrey nebo Jan Kraus; pro mne je mimo jiné důležité, zda ve filmu milenci běhají po louce nebo sadu.

Jestliže spatřím rozkvetlý sad a v něm běžící milence, vstávám a odcházím z kina na pivo.

Nevím, jaké vy máte zkušenosti, drahé čtenářky, nejsem, jak často zdůrazňuju, vůbec směrodatný, ani asi moc typický a mohu se mýlit, ale já nikdy, ať v máji nebo jindy, neběhal s dívkou, drže se s ní za ruce, rozkvetlým sadem či letní loukou. Často jsme s nějakou dívkou sadem či po louce šli. Často jsme v sadu nebo na louce seděli, někdy i leželi. To ale bylo až koncem máje, spíše v červnu, když už nebyla země tak studená.

Ale nikdy jsme neutíkali. Ve filmech však milenci pořád běhají. Jak uvidí sad nebo louku, něco se jim sepne, popadnou se za ruce a už utíkají. Možná je v tom něco sexuálního, mně nepochopitelného, ale připadá mi to nepravděpodobné. Někdy možná musí milenci běžet, například když se blíží bouřka a oni se musí útěkem zachránit, aby nezmokli - to však nemá s erotikou nic společného, aspoň zpočátku. Později, někde v altánu či otevřené chatě, které se při podobných příležitostech ve filmech vždycky poblíže vyskytují, už je možné leccos.

Uspořádal jsem mezi kamarády anketu a jediný, kdo si vzpomněl, že jednou se svou láskou utíkal, byl režisér Jáno Zeman z Bratislavy, ale utíkali prý před policií, když se předtím pokusili vylézt za krk pomníku Jana Husa na Staroměstském náměstí.

Pobíhání milenců ve filmu myslím vzniklo ve filmovém pravěku, když byl filmový materiál ještě drahý a byl ho nedostatek, takže se spěchalo a navíc režisér ve snaze mít záběr rychle za sebou nařídil představitelům, aby utíkali a co možná nejrychleji. Od té doby opisovali umělci jeden od druhého, jako nejen v tomto případě. Někdy je to opravdu hrozné.

V jednom starším, pomalu starém českém filmu takto pocítil režisér touhu předvést své hrdiny – ne postarší, ale přímo starou manželskou dvojici – jako mladé milence, takříkajíc ve flashbacku neboli vzpomínce.

Tím se ovšem ocitl přímo před častým filmovým problémem: trvá-li příběh řadu let, musí se buďto a) představitelé líčit a to mladý na starého, nebo starý (stará) na mladého(mladou), anebo b) mladého (mladou) hraje mladej (mladá) a starého (starou) starej (stará) – a ti mladí nejsou holt těm starým podobní a někdy je to opravdu sranda.

Tak se mi například nedávno v jednom jinak obstojném americkém filmu o mafiánech velmi líbilo, že hlavní hrdina byl v osmdesáti o hlavu větší, než ve středních letech, což se v reálu tak často neděje. Pokud vím, tak se většinou věkem spíše scvrkáváme – mnozí politici jsou proto na stará kolena víceméně neviditelní, ale o to víc je bývá slyšet.

Režisér toho postaršího českého filmu to měl těžké: jiný způsob, jak zobrazit mladou lásku, než pobíhání po louce a rozkvetlém sadu, pokud možno višňovém, si neuměl představit, jeho představitelé však měli ve filmu i v reálném životě něco přes sedmdesát, byli to paní Jiřina Šejbalová a Bohuš Záhorský, oba opravdu skvělí herci.

Podle často zneužívaného hesla „když je dobrej, on to uhraje a lidi se neposerou“ zvolil režisér nakonec první metodu, nalíčení starých představitelů na mlado. A tak ve filmu běželi – no, klusali - ti dva staří, dávno už nikoliv štíhlí, ale na černo obarvení a mladistvě nalíčení, mladistvě oblečení herci po májové louce, trochu kulhali a drželi se za ruce. Bylo to opravdu příšerné.

Bylo mi těch dvou skvělých herců velmi líto (ale měl jsem je i nadále rád a pořád mám). Přesvědčili mě však, že i ono na počátku zmiňované kouzlo převtělení má svoje meze.

Myslím, že se tady, pokud opravdu nějací milenci sady a lukami běhají, projevilo takzvané Wildovo (poznámka autora pro technokraty: Oscar Wilde, anglický bisexuální spisovatel, autor např. hry Jak je důležité míti Filipa, proslul mj. aforismy a paradoxy, pozn. autora pro technokraticky orientované čtenáře ) pravidlo – totiž, že život vždycky napodobuje umění. Když se lidé v kinech po desetiletí pořád dívali na pobíhající milence, nabyli dojmu, že se to tak dělá a začali také běhat po lesích, lukách a stráních.

Vyprávěl jsem to Šušmovi a Čuraňovi, zaujalo je to a pravili, že v případě, že pokud by se za ruce drželi a po rozkvetlém sadu běhali Jim Carrey, Sámer Issa a Jan Kraus, nevadilo by jim ani, kdyby ten film trval dvě hodiny. Mám dojem, že mi neporozuměli. No, nebylo to poprvé. (2004)

Láska v háji je jedním z fejetonů z mé druhé podobné knížky (první vyšla pod názvem Jak se stal Rockefeller miliardářem aneb Neštěstí mohou být různá v roce 2003 v nakl.Academia), kterou právě vydalo nakladatelství Akropolis a kterou uvedeme do společnosti ve čtvrtek 12. listopadu 2009 v 17 hodin v prostorách PEN klubu v Klementinu (univerzitní knihovna) v 5.patře. Bude i trochu vína. Čtenáře srdečně zvu!