V rádiu zazněl snad nejpříšernější rým naší textařské produkce (a že tam je konkurence opravdu velká!), totiž „ráj a štístko – jsou tak blízko“ a přiměl mě přemýšlet o tom, koho volit. Při tom mě napadlo, že bych mohl napsat malý blog, dokonce jsem ho psát začal, když jsem v sobotu (15.května 2010) ráno otevřel Lidové noviny (odebírám je společně s Právem), a zjistil jsem, že prakticky velmi podobnými slovy opisuju Poslední slovo Josefa Klímy. Ale s ním se mi to děje často, jenže on je prostě svižnější. Je to profesionál, já ne.

Také jsem vypisoval, co mi brání v hlasu pro tu nebo onu stranu a vadily mi téměř identické věci.

To už ale napsal on. Tak já napíšu, co se mi na té či oné straně líbí.

Na Věcech veřejných se mi líbí, že se staví k našemu státu jako k obci, k městu, zcela komunálním způsobem, i já podporuji strany bez ideologie, na tu podle mého názoru jsme moc malá země ve velikosti středně velkého čínského města.¨

Na komunistech se mi líbí, že by vzhledem k tomu, jak ostře jsou sledováni, museli být hodně, ale hodně opatrní.

Na zelených se mi líbí, že je jich tak málo.

Na ODS se mi líbí, že si umí vážit peněz, ale obávám se, že by narostlo hodně řebíčku.

Na lidovcích se mi líbí, že mají tak veliký koaliční potenciál.

Na sociálních demokratech se mi líbí, že dělají stále stejné chyby.

Na TOP 09 se mi líbí, že jsou živým důkazem skutečnosti, že minulost neexistuje.

Nu: Žijeme dvacet let po změně režimu v zajímavém světě. Už v něm žijeme déle, než existovala první republika. Všechno možné se změnilo. Těžko bych si před dvaceti lety pomyslel, že budu někdy (nejen) v Neviditelném psu číst rozhněvané články o nechutně levicovém americkém prezidentovi, nebo zklamanou úvahu o čerstvě zvoleném britském konzervativním premiérovi, který je prý maskovaný odporný socialista. Musím říct, že mě to velice baví. Svět je barevný, a pokud není všechno jinak, tak to jinak bude.

Posléze tedy píši, jakou stranu bych volil opravdu nejraději: stranu, která by prosadila naprostý zákaz billboardů kolem silnic a dálnic. V tom se pro změnu připojuju k Ludvíku Vaculíkovi (Poslední slovo, LN 18.května 2010) – ale psal jsem o tom už vloni a předloni, chvále Slováky, že tu ohavnost nedovolili. Jako nutný průvodní jev „svobody“, jak mi napsal kdysi jeden čtenář, je opravdu nevidím.

Ráj a štístko jsou tak blíztko, brzo bude po volbách, ale bojím se, že „oni“ si hned vymyslí nějaké jiné, protože „oni“ to mají tak rádi.