Kdysi počátkem devadesátých let jsem byl ve Weidenu na setkání spisovatelů. Tématem kolokvia bylo „Píší německy“ a účastnili se literáti, kteří, ač nikoliv Němci, používají němčinu jako svůj umělecký prostředek. Se zájmem jsem sledoval kolegy novináře. Pro žurnalistu, který chce zásadně dodržovat zásady „political correctness“ nabízelo to setkání celou řadu oříšků, jež musel rozlousknout, chtěl-li podat správnou zprávu.

Sedm účastníků byli spisovatelé tureckých jmen, žijící v Německu, jedna spisovatelka byla tureckého původu, ale provdaná za Němce Kosowskiho, původem z Polska a jmenovala se tudíž Azira Kosowski. Jeden básník byl černoch z Hamburku. Připustíme-li, že se v Americe správně neříká černoši, ale Afroameričané, pak to byl Afroněmec Amidou Badoulé, jeho rodiče přišli ze Senegalu. Z Maďarska se účastnili Gyorgy Hermann a Szillard Bernstein-Szillágyi, z Polska Agnieszka Silbersztejn a Herbert Kantor, z Rumunska přijeli Eugen Epstein, Maria Pollak a Hugo Stein-Lupescu; novinář stál před zajímavým problémem: bylo jasné, že až na Afrohamburčana jsou všichni účastníci buď Turci, nebo židé, ale smí se to napsat? Totiž, je rasismus si toho vůbec povšimnout, nebo je to prostě součást středoevropských identit?

Turečtí spisovatelé se během debat rozčilovali, že byli vůbec pozváni, protože oni nejsou žádní cizinci, píšící německy, ale němečtí spisovatelé. Jeden z nich, mladý autor Oktay Ergan, se dokonce už v Německu narodil a moc turecky prý, jak říkali ostatní, už neuměl. Hněval se, nemá tu co dělat, řekl, prý mu dokonce „bald platzt der Kragen“ – česky „záhy rupne límec“, výraz to podobný českému „za chvíli to přeteče“ – protože on prostě je Němec. Oktay ale ze všech Turků nejvíc vypadal jako Turek, byl přesným ztělesněním obecné představy tureckého vzhledu, tmavý, kudrnatý, knírek, orlí nos, velmi snědá pleť…

Jeden nepoučený obyčejný místní kultury milovný občan mu řekl, že se nesmí zlobit, protože se turecky jmenuje a turecky vypadá, navíc o ničem jiném než o problémech Turků mezi Němci ani nepíše, takže asi přece jenom poněkud Turek je. Chvilku to vypadalo, že mu pan Ergan rozbije hubu, ale naštěstí od sebe byli dost daleko. Panu Erganovi jsem rozuměl, zvláště když jsem se dověděl, že už neumí turecky, avšak jeho situace byla opravdu těžká. I ten nepoučený místní občan to ale myslel dobře.

Mně byl velmi sympatický původně iránský básník, který si zjednodušil jméno na SAID, psáno vždy s velkými písmeny. Měl obecně vynikající smysl pro zkratku. Byl malý, až drobounký a velice vlasatý a vousatý, téměř chuchvalec vlasů a vousů na nožičkách. Psal velmi krátké verše a nepsal jich mnoho, aby neobtěžoval svět, opakuji, byl to velmi sympatický básník.

Náboženské požadavky vyřešil SAID také zkratkou – vodku směl pít už od devíti ráno, ale vepřové nejedl. Část jeho zbožných zvyků jsem s ním ten týden sdílel. Líbilo se mi, že nic nepřeháněl. Veřejné debaty se, jak mi vysvětlil, zásadně neúčastnil. Básník nemá co vést veřejné debaty.

Předložil jsem mu několik příkladů k řešení.
Pár dní předtím jsem v televizi sledoval boxerský mač o nějaký z četných titulů mistra světa (boxeři mají tu výhodu, že světových boxerských federací je asi deset, vznikají buněčným přehrádečným dělením jako české politické strany, a tak je v jedné váze naprosto nepřehledný počet mistrů světa), kde se utkali v červeném rohu pihovatý zrzavý hromotluk z Irska a v modrém zambijský rohovník, jemuž se z temně černé tváře blýskaly jen oči. Komentátor v úvodu zápasu prohlásil, že oba borce snadno rozeznáme podle toho, že vyzyvatel Jimmy O’Hara má trenýrky bílé se zlatým proužkem, zatímco obhájce Boubouré Mbembo má trenky červené.

Je neslušné říci, že Mbembo je černoch a O’Hara běloch, když je to fakt a je to vidět? Smí se napsat, že úlohu Jeníka v pařížské Prodané nevěstě zpíval opravdový Čech? Je možné, aby ti spisovatelé byli na jedné straně na své židovství hrdi (a to tedy byli), ale na straně druhé bylo nemravné, aby se o tom někdo zmiňoval?

SAID pravil, že je otázka, lze-li k nějaké odpovědi vůbec dospět a také, je-li to vůbec k něčemu dobré. Lepší bude dát si zakázaného panáka. Dali jsme si tedy se Saidem (pardon, SAIDEM) ještě dvě vodky a já snědl jeho kotletu. Zřejmě to Alláha uspokojilo.

Můj přítel Jan Čulík mě po přečtení tohoto textu až k tomuto místu před časem napomenul, nevylučuji, že oprávněně, že trvám na středoevropských rasistických stereotypech. No, já si myslím, že na nich netrvám. Doufám, že pravidelní čtenáři mých miniesejů a fejetonů si povšimli, že se snažím ironizovat právě stereotypy – to jest zjednodušené pohledy na věci.

Mezi stereotypy už dnes úspěšně pronikly právě ony politicky korektní brepty, o nichž píšu v textu o barvě trenýrek. Vezměme to například v tomto pořadí: jsem 1) člověk, 2) muž, 3) běloch, 4) brunet, 5) spisovatel, 6) Čech, 7) Evropan, 8) A. K., 9) heterosexuál, 10) občasný kuřák doutníků, 11) plešatící starší pán, 12) chátrající jedinec atd. atd. Pořadí může být samozřejmě různé.

Ale to všechno jsem a tedy je možné to o mně říci, protože to tak je. Je to moje, jak zní dnes oblíbené slovo, identita.

Jestliže hodnotím operní zpěv, nezáleží samozřejmě na tom, je-li zpěvák Korejec nebo Zambijec. Ale předpokládám, že on se cítí být Korejcem nebo Zambijcem, protože je to součást jeho identity. Jeho identita je někdy součástí zajímavosti nějakého celku – například bude-li Denzel Washington obsazen do role Rhetta Butlera v Gone with the wind (Jih proti Severu), asi nezbude, než se zmínit o barvě jeho pleti, protože to obsazení bude patrně záměrné. Popřípadě bude nezbytné sehnat pět tisíc zrzavých bělochů, aby česali bavlnu a zpívali spirituály.

Fundamentalismus v jakékoli podobě považuji za daleko nebezpečnější, než třeba lehounký „rasismus“ při vyprávění židovských anekdot. Takže asi budu i nadále psát, že v roli černocha Othella vystupuje opravdový černoch Brown, nikoliv nakrémovaný běloch. Politická korektnost je totiž v podstatě vyhýbavost, okecávání a zbabělost.

Jak se asi vede SAIDOVI? Zdálky ho zdravím.