Volba francouzského prezidenta radikálně změnila unijní agendu i diskuse. Merkózy, k lítosti německého komentariátu je mrtev, a Merkoland se ani nenarodil. Nenápadný kandidát během prezidentského klání mluvil o potřebě investic k růstu, které by měly korigovat nešťastný (německý) deflační diktát škrtů fiskálního paktu, pod kterým se už hroutí Španělsko i Portugalsko a v případě řeckého exitu, by zasáhl i solventnější Itálii. A sotva zvolen, vytvořil si alianci Španělska s Itálií, získal podporu MMF a ECB ba dokonce i OECD, a vytasil se na první schůzi eurozóny s dávnou bruselskou myšlenkou solidárních eurobondů na společné sdílení dluhů. “Proč musí Španělsko platit šestiprocentní úrok, zatímco Německo získává finance na obsluhu svého (nemalého) dluhu téměř zadarmo?” A s neskrývaným potěšením prohlásil: “Pro paní Merkelovou jsou eurobondy zakončením integračního procesu, pro mě naopak počátkem.”
Jsou u nás komentátoři, tváří se jako novináři, ale vůbec je nezajímají historická fakta ani skutečné události. Jsou smutným svědectvím kruhových (tautologických) obránců svého ideologického postoje, vybírají si příklady, jako by šlo o argument a místo logiky argumentují emocemi. Naléhají pokrytecky na Unii ve jménu solidarity (čili na Angelu Merkelovou), která prakticky jediná má ještě peníze a ideál politické federace, aby zachránila rozpadající se Řecko před bankrotem a zvýšila rozpočet EU. Řecko prý představuje pro Německou ekonomii menší problém než dávné východní Německo. Opravdu? Řecko je malé (2, 3 % HDP eurozóny), ale problém monumentální a neřešitelný jinak než bankrotem ať už pomalým v eurozóně či náhlým mimo. Jde o extrémní příklad, který ilustruje, jak naivní je představa tzv. interní devalvace příliš zadlužené nevýkonné ekonomiky.
Řecký povolební hrdina Alexis Tsipras, vůdce mladé levicové strany Syriza, která se odštěpila od starých socialistů Pasoku, odmítá účast na koalici poražených centristických stran, odmítá fiskální (německý) diktát unie a požaduje nové volby. Prezident se zoufale a marně pokoušel v patové situaci vyjednat nějakou úřednickou vládu, aby se druhým volbám, ve kterých by radikální Tsipras mohl zvítězit, Řecko vyhnulo. Občané se ve volbách pomstili politikům, kteří je do bankrotu zatáhli, pomstili se unii za tvrdé podmínky finanční pomoci i vnucenou vládu dosazeného premiéra a velké koalice. Teď doufají, že unii záleží na euru a bojí se natolik velmi reálné řecké nákazy v blízkém zahraničí, na níž žádný euroval stačit nebude (Španělsko, Itálie), že si teď vyjednají podstatně lepší podmínky řízeného bankrotu v eurozóně. Toho neřízeného se osmdesát procent Řeků právem obává, ale výhružky německého financministra považují za průhledný bluf.
Ve škole jsme se učili, že některá města (státy) ve starém Řecku ovládla skupina bohatých; nevládla tam přímo jako plutokracie, nebyla dědičná jako aristokracie, ale měla přístup k obecnému majetku, vlivu a moci, než ji republikánská demokracie zlikvidovala. Dávná minulost? Ale kdepak. V situaci bezvládí a rozpadu vzniká velmi rychle, jak vidíme na příkladu Jelcinova Ruska, ale stejně tak dobře se jí daří v samoděržaví Putina, kde ovšem musí být dobře zapsána u dvora. Rusko je ovšem jenom pseudorepublikou.
Když v roce 2005 Francouzi a Holanďané smetli v referendu unijní ústavní smlouvu, vypadalo to absurdně, protože důvody odmítnutí byly v obou zemích naprosto odlišné. A tak se europolitici dohodli, že další referenda nebudou. Ve Francii jak známo vládne už po staletí etatismus (měnící se forma státního kapitalismu) a občané odmítli smlouvu ze strachu před “polským instalatérem” čili před uvolněním trhu podle Bolkensteinovy směrnice, holandského komisaře pro interní trh unie, která by umožňovala zaměstnávat levnější pracovníky z nových států ze střední Evropy. V Holandsku byla liberálni pravice naopak rozčarovaná bruselským socialismem, lidé se obávali nových spíš muslimských přistěhovalců, protože multikulturní doktrína evropského soudu neumožňuje přistěhovalectví zásadně omezit, a hlavně, a to se jeví dnes prorocky, se nesouhlas týkal další integrace z obav před dominantním vlivem Německa a Francie.