Když se dnes člověk podívá na nějakou mediální stránku či obrazovku, vypoulí na něj své bludné apokalyptické oko úvaha o krizi: společenské, kulturní, ekonomické, imunitní či manželské. Někdy si říkám, noviny přece z principu senzacechtivosti přehánějí, nesmíme je brát tak vážně a také se nesmíme poddávat pocitu stárnoucího pračlověka, který už v době kamenné tvrdil, že za jeho mládí bylo všechno lepší a teď v neolitu se svět řítí do zkázy. Co tak asi říkali lidé na sklonku smrtelně ohroženého Říma, kdy to opravdu vypadalo jako konec světa?

Nepochybně se dnes vytratila víra v pokrok a média už nezápasí za lepší příští! To je ovšem jistě dobře, vždyť budoucnost se dopředu nalinkovat nedá a budovatelé? Ti ničili přítomnost. Proč ale ty věčné jeremiády? Není to také tím, že společnost (statisticky) zestárla a starší člověk místo pocitu, že to zpackala jeho generace, má dojem, že ta mladá ničemu nerozumí, všechno dělá špatně a už si neporadí? Konec. Anebo se opravdu stalo něco zásadního, co svědčí o úpadku naší civilizace?

Není pochyb, že náš svět naštěstí už nežije v zajetí žádného monstrózního kolektivistického bludu. Totalitární krvavé ideologie, jaké ohrožovaly lidstvo ve století minulém byly poraženy – nikdo už nevěří ani na vyvolenou rasu ani na předvoj dělnické třídy, ba i duch národního kolektivismu se kamsi vytratil. Svět naší civilizace se zmenšil, je takový malý, bez velkých cílů a aspirací. Chce sloužit a ochraňovat nikoli společnost, ale jedince a proto hlásá nesporné hodnoty na jeho obranu (někdy i ctnosti), jež bloudí samostatně jako molekuly těkavých plynů ve společném prostoru. A ty nás trochu matou, neumíme je totiž vtěsnat do jednoduchého, hierarchického a konzistentního pohledu na svět. To ony dnes v kontrastu s krvavou minulostí mají chránit – božskou nebo přinejmenším důstojnou hodnotu každého individuálního člověka. Jen pro něj jezdí vlaky, pro něj se staví dálnice a nemocnice, pro něj exisuje stát a jenom on má práva. Někteří by chtěli, aby se před ním skláněl i sám Bůh, a proto pochybují, že by Nejvyšší mohl snad soudit nebo nedej Bože, že by mohlo existovat peklo.

Tolerance, svoboda, rovnost, důstojnost, právo na vzdělání (nebo alespoň na diplom), sociální pomoc, ochrana zdraví, bezpečnosti, přírody a další práva, práva, která se snad množí dělením až po ty bizarní – práva ezoterických menšin, uprchlíků a dětí. Vyčerpávající seznam by byl nepochybně velmi dlouhý. A všechny tyhle nesporné hodnoty jsou vyzývány jako hodnoty Absolutní, bez relativizující míry ekonomických možností a společného civilizačního kontextu.

A nedaří se nám špatně, leč přece jen, navzdory blahobytu, méně dřiny a více zábavy, lepší stravě a lékařské péči, navzdory osobní svobodě a individuálním právům, všichni tak nějak volně s onou „nesnesitelnou lehkostí bytí“ těkáme v tolerantním nálevu společnosti, která vlastně ani neexistuje, a nemůžeme dost dobře navázat smysluplný a stálý vztah s ostatními lidmi, ba ani s osobou opačného pohlaví, což vzhledem k dané sexuální přitažlivosti druhu, by přece neměl být takový problém. Jenže on to problém je! Většina mladých žije sama, buď s rozvedenou matkou (mamá hotel) anebo střídá partnery v bezdětných vztazích. Matek samoživitelek rovněž valem přibývá a psychologové si lámou hlavu, jak obnovit trvalé manželství s dětmi. Marně.

A tady možná vidíme první příznak civilizačního krachu. Neschopnost egoistického ega se omezit a neschopnost společnosti a státu tvrdě vyžadovat společně sdílené normy a povinnosti. Zdá se, jako by se s likvidací zločinného kolektivismu zrodil nový suverénní, avšak bezmocně osamělý, singularis, který pomalu a nenápadně likviduje budoucí společnost – nemá děti.

Každý se neviditelně stává bezdomovcem.

Pro časopis Týždeň