Potkal jsem náhodou v levné jídelně rychlého občerstvení důchodkyni vdovu, která si zde jednou týdně dopřává kuřecí křidélka, a když se na ulici vyřítili demonstrující státní zaměstnanci, snad z úleku se se mnou dala do řeči. Jen málokdy dnes spolu cizí lidé hovoří.

Dva hodní synové za ni platí nájemné. Jeden je úspěšný manažer v soukromém sektoru, druhý státní zaměstnanec. Tomu prvnímu už před třemi lety přestal plat stoupat a postupně ztrácel i roční prémie, tomu druhému stát automaticky každý rok přidával, dokonce i v době recese, kdy hospodářské platy klesaly a lidé ztráceli práci. Co k tomu dodat! Zaměstnanci se dnes holt dělí na dvě skupiny na ty obyčejné a na ty – privilegované.

To průmyslová revoluce a ohromné armády dělníků soustředěné do nových výrobních povolání – hutník, horník, železničář vyvolaly v život novodobé cechy, které podobně jako řemesla ve středověku usilovaly o monopolní postavení svých členů, jakkoli byl jejich zápas o minimální mzdu, osmihodinovou pracovní dobu a hygienické podmínky práce zcela pochopitelný. Evropa není Čína a chudoba cti netratí. A když se konečně začaly mamutí průmyslové podniky v Evropě rozpadat, rozpadaly se s nimi i odborové svazy. Poslední záchranou odborářů/funkcionářů se měl stát stát – znárodněné automobilky, hutě a doly skutečně přežívaly na dotacích až do slavné konfrontace s železnou lady Thatcherovou. Dnes, kdy po odečtení bezprizorních cizinců, pracuje v evropském průmyslu stěží dvacet procent a vznikl vysoce mobilní trh (má se soukromým kapitálem 19. století nepatrně společných rysů), se lidé v systému nabídky a poptávky snadno domluví. Odbory se tak staly anarchismem, ostatně jejich úsilí o monopolní na ekonomice nezávislé mzdy, bylo nelegitimní stejně ve středověku jako dnes.

A znovu se na scéně objevil stát. Neuvěřitelně nafouklý a byrokratický. Ač nemáme více zločinů, požárů a dětí – máme třikrát více policistů, hasičů a učitelů o úřednících nemluvě, těch máme desetkrát víc. Každy pátý zaměstnanec je zaměstnancem státním placeným z daní a našich dluhů. A s nimi se do státní sféry nastěhovaly i odbory. A nakonec i krize.

A tak máme zaměstnance, kteří musí počítat s hlavním účetním firmy, s tržními cykly, s nedostatkem investic, s případným bankrotem svého zaměstnavatele i se ztrátou zaměstnání. A ty druhé, teď vyděšené, že se jejich pečovatelský stát, změnil v macechu. A přitom ubohých deset procent, o které přijdou, nevrací jejich průměrné privilegované platy ani na úroveň předkrizovou, roku 2007. A proto do ulic, do roztrhání plic!

Chápu dětinskou psychologii potrefených. Stát se nafukovat neměl. Neměl vytvářet dojem, že platy zaměstnanců věčně porostou, jako by peníze tiskl. V porovnání s Angličany a Iry jsou české škrty zanedbatelné a nezaměstnanost nízká.

Jsou jako děti ti naši odboráři (kdo dává a bere, nevejde do nebe), a stát považují za jakousi mýtickou bytost, netuší, že je živíme my, plátci daní. Neví, že stát, kde je průměrná mzda vydržovaného vyšší než průměr toho, kdo jej živí, je recept na hospodářskou zkázu. Nevědí, že je lépe pro nás pro všechny vydržovat na podpoře nějaký čas nezaměstnaného úředníka, než jej vydržovat v umělém zaměstnání za dvojnásobný peníz. Mají nároky na naši kapsu a budoucnost našich dětí! Netuší, že žádná finanční práva neexistují. Vydírají nás, protože nemají ponětí, že každé i nepatrné zvyšování daní vede nakonec k větší chudobě. Bohužel jim sekundují i někteří ekonomové, když tvrdí, že snížení státních výdajů a uvolnění přebytečných zaměstnanců povede k poklesu HDP, ba dokonce, že růst platů je růstem HDP. Ano, čistě matematicky, tak jako dluhy a povodně.

Můžeme si přát jen jedno, aby naše legitimní vláda byla stejně tvrdá jako železná lady – odbory už dávno legitimní nejsou.

Psáno pro E15