Často ohnivé a iracionální debaty o existenci či neexistenci třetího odboje uvedl na pravou míru Václav Vlk st. (LN 29.10). Vždyť tehdy vládl ozbrojený beznadějný mír, totalitní kontrola obyvatelstva a přesto se našli hrdinové – jenomže je neznáme.

Nemohli nebýt anonymní. Především tu ale byla masová a nikterak zcela pasivní rezistence a to nejen proti kolektivizaci na venkově, ale proti ideologické kolektivizaci společnosti a myšlení vůbec. Takovou buňkou odboje byla i naše rodina. Můj otec archeolog odmítl vstoupit do strany a tak si pro něj přijeli přímo na archeologické naleziště. Měl štěstí, byl propuštěn na intervenci obávané stranické funkcionářky, studentské lásky z gymnázia. Archeolog nekomunista ovšem existovat nesměl. Šel k lopatě, jak se tehdy říkalo, ale nevzdal se a vystudoval dálkově inženýrskou hydrogeologii, aby mohl naši šestičlenou rodinu nakonec jakž takž uživit. Přehrady se stavěly všude. Matka obětovala vědeckou kariéru a do zaměstnání nešla. Bylo nepřijatelné poslat dětí do jeslí a do družiny. Chtěla nás uchránit před indoktrinací, což se jí znamenitě podařilo.

Žili jsme v podivném poněkud schizofrenním světě. Jinak bylo doma a jinak navenek. Do pionýra jsme nesměli a z komunistické školy jsme se vymlouvali, jak se jen dalo. Učení se mohlo s maminkou dohnat snadno doma a zakázanými autory byly obložené celé stěny, otec měl své antikváře. Byl i samizdat – většinou opisy ezoterických a psychotronických spisů (Břetislav Kavka) nebo předválečné kritiky komunismu jako byl Bellocův Otrocký stát. Už jako dítě jsem četl papežskou encykliku proti komunismu a pašované knížky z Polska. A lidé se scházeli v malých kroužcích dobře prověřených přátel, diskutovali o nesmyslném plánovaném hospodářství, vyměňovali si informace ze Západu, vymýšleli vtipy na režim a trpělivě čekali kdy „to praskne.“ Jeden otcův kamarád to nevydržel a jeden takový podařený „kameňák“ vyprávěl v autobusu. Ani osm let v uranových dolech jej nezlomilo. Každou neděli obětoval otec západnímu komunistickému tisku a připravoval si seminář pro své přátele. Samozřejmě u těch imperialistických lokajů z L´Humanité, Volkstimme a The Daily Worker prskal jak kocour – ale těch informací! Západní komunistická cenzura na rozdíl od našeho tiskového dozoru nebyla příliš bdělá. Po maďarském povstání, když komunistům otrnulo (pamatuju si ještě na toho pána v hubertusu, co k nám nezván chodíval, jak otce odprošoval), a začaly opět čistky, to málem dopadlo špatně. Otec si natáhl přes celé náměstí anténu, aby slyšel lépe rakouský rozhlas a tak mě nevzali na střední školu a musel jsem jako kdysi on k lopatě. Naštěstí jen na rok. Vždyť v témže roce založili spiklenci v Pardubicích pod jménem Tvář i první nekomunistický časopis. V té buňce byli samí básníci nové protestní poezie: „A židle nad námi měla své příkazy a na trnožích horlil se ji pot“ (Jiří Pištora) a také Jiří Gruša, František Vinant, a Petr Kabeš. Komunistická ideologie se už viditelně rozpadala.

Na počátku proletářské diktatury napsal Jan Zahradníček chmurné verše ze kterých čiší děs dodnes: „Bylo k zalknutí. Nikoli naráz, nikoli všichni najednou, ale nenápadně, tu a tam, tak jak zněl příkaz dne…. poslední zbytky minulosti se vytrácely.“

Na jejím konci už mohl humorista antikomunista Miloslav Švandrlík popsat opačný proces rozkladu: „Doba nadšení, stupidních častušek a vřískavých halekaček definitivně skončila. Budovatelské písně už nepěli ani svazáci…Antonín Novotný sice z ověnčené tribuny ještě žoviálně sliboval, že maso bude, vejce budou, ale nikoho tím v nadšený úžas neuvedl…. Zatímco nejspravedlivější sociální řád skomíral na úbytě, na stříbrná plátna vtrhlo Sedm statečných, kteří rychlopalbou svých koltů vymazávali z paměti slečen Julka Fučíka, Pavku Korčagina i Olega Koševého.“

Národní rezistence zvítězila! Komunismus byl najednou pro smích.

Pro LN 30. 10. 2010