Máme v Praze bohudík (demokracie není nikdy dost!) zase volby, tentokrát hned trojí, a tak na nás ze všech stran opět civí, strnule zírají nebo poulí své oči ze všech sloupů, kandelábrů a veřejných ploch, které lze ještě polepit. Kdo? No přece oni, ti co slibují. Více mateřských škol, více parkovišť, lepší vzdělání dětí, více zeleně a méně betonu, méně byrokracie, méně korupce a více slušnosti. Škoda jen, že za těch let v komunální politice udělali tak málo, že musí opět slibovat. Teď, jak známo, peníze nebudou.

S výjimkou jednoho tetelícího starosty, jenž tak strašlivě miluje Prahu, že chce být zvolen po třetí, se ani neusmívají – někdo by jim totiž mohl začernit zuby a udělat z nich zombies. Většinou jsme je už viděli až na tu jednu, jež tak monumentálně vyniká v strašidelné nadživotní velikosti nebo pokračuje sloup za sloupem do dáli, až z ní jde strach. Je to jinak docela pohledná dáma zřejmě volební podnikatelka s legračním příjmením, takže ji literárně vzdělaní studenti říkají Rampepurdová. Za tou jedinou nestojí žádná oficiální strana. Její stranou máme být totiž my občané. Pamatujete ještě na Občanské forum z počátku demokracie? To také bylo pro všechny.

Ta jediná má politický program. Zlikvidovat senátory – vzít jim plat. A zavést většinový volební systém do sněmovny. Problém je v tom, že na rozdíl od těch, co prováděli a neprovedli, tahle samojediná může sice chtít, ale nebude moci. Chybí ji k tomu strana.

Senát je opravdu podivná záležitost. Zdědili jsme ho po Angličanech, kteří si kdysi vynutili dolní sněmovnu a tu horní aristokratickou a nevolenou ponechali svému reformnímu osudu. Dnes tam bohužel většinou nominují své vysloužilé a zasloužilé politiky. Nebo, což je ještě horší, ty, kteří udělali kariéru ve straně, ale propadli ve volbách. Co kdybychom místo toho jmenovali do českého senátu svou aristokracii ducha, například všechny předsedy Akademie věd, připomeňme si jen akademiky Wichterleho, Zahradníka, Ilnerovou, Pačese a současného Jiřího Drahoše, a také laureáty státní ceny, emeritní profesory, etitem rektory vysokých škol a významné vědce a snad I spisovatele. Mohlo by jich být méně (nemusíme jich mít sto jako o něco větší Spojené státy), něco bychom ušetřili a oni by si přilepšili ke svému nevalnému důchodu. Dali bychom tím také najevo, že si jich společnost váží a senát by okamžitě získal značnou prestiž.

Myslím, že má dnes taková myšlenka slušnou šanci. Vždyť už všichni politici jednoznačně potvrzují a deklarují svoji slušnost a svůj nezištný idealismus. A jak by se tím zamezilo politickému podnikání! Žádná paní Rampepurdová by už nemusela zbytečně riskovat milióny, aby se dostala do senátu.

Právo, 5. 10. 2010