Socialistické myšlení (dnes si raději říká levicové, když ztratilo soudruhy), to nemá nijak snadné. Argumentovat politicky se jaksi ostýchá, bohatým brát a chudým dávat už dávno nezní tak dobře a pomáhat sociálně slabším (o skutečně chudé tu už dávno vůbec nejde, to jsou buď cizinci, bezdomovci nebo výjimečné případy), při častém, ba téměř pricipiálním zneužívání dávek, je také problém.

A tak musí být dvoudomá socialistická motivace – závist vůči bohatým a péče (za cizí peníze) o chudé – zákrývána ekonomickou teorií, čili pseudovědou.

Užasné extempore v takovém oboru předvedl M. Pecina (LN 5.10), který na příkladu zdanění bohatých vysvětluje ekonomickou teorii. Když rozdělíme zisk firmy (musí být malá a velmi výdělečná) tak, aby každý zaměstnanec dostal 250 000 korun a mohl si koupit fabii, vznikne potřebná spotřeba, řekněme 20 ti zaměstnanců, když ale ponecháme 5 miliónů kapitalistovi, koupí si drahý vůz zahraniční výroby a HDP nám moc neporoste. Příklady jsou jistě zavádějící, v tomto případě ovšem záměrně.

Proti sobě dnes nestojí hrstka boháčů a armády chudáků, kteří nemají ani na auto. Už předpotopní kapitalista Henry Ford dobře věděl, že si dělníci musí na jeho výrobek vydělat, aby vznikla masová výroba. Chceme-li vidět jak funguje princip poptávky a nabídky na pracovním trhu, podívejme se na graf růstu mezd za poslední dvě desetiletí. Odporných miliardářů máme snad méně než příslovečného šafránu. Bohatší střední vrstva, nad pouhý milionový hrubý příjem ročně, tvoří jen pár procent. O co tedy vlastně jde?

Je to jednoduché. Pecina chce ospravedlnit a teoreticky zdůvodnit potřebu byrokratického přerozdělujícího údajně sociálního státu, jenž by tržní princip draze nahradil. Chce obhájit tu věčnou parazitickou třídu, která vytváří stále nové a nové ideologie na obranu své nafouklé existence (množí se totiž dělením). My nemáme třikrát více požárů, zločinů a dětí. My máme jen třikrát více hasičů, policie a učitelů, o úřednících nemluvě. Těch máme od převratu desetkrát tolik. Pecina dokonce v krkolomném záporu přiznává i její třídní charakter, když říká, že „pravice chce uplácet snižováním mezd státních zaměstnaců své příznivce,“ což obráceno na ruby znamená, že úředníci volí socialisty.

Na konci svého teoretizování nás proto varuje, že všichni zchudneme: „Snižování mezd státních zaměstnanců (a zvyšování DPH) atd… zasadí ekonomice ránu.“ Ponechme stranou opravdu nešťastné zvyšování daní. O státní zaměstnance tu jde. Jenomže kdo je platí? Soukromý sektor z daní. Jak přispívají k růstu HDP. Tím, že jsou nutní!!! Ano, jsou absolutně nezbytní, ale jen do jisté míry, do optimálního počtu. A tady jsme u druhého tržního principu: každý přebytečný nebo přeplacený státní zaměstnanec poškozuje ekonomiku. Tudíž každé snížení platů a počtu, námi, tou produktivní ekonomikou placených zřízenců (geniální český výraz) okamžitě zvýší HDP, čili hospodářství naopak okamžitě poroste.

Je tak těžké pochopit, že přemíra vydržovaných zaměstnaců je příšerný luxus, jenž nic nepřináší, naopak stojí peníze, jež by se jinde otáčely, že tenhle flonc především způsobil státní deficit?

Ano, je. Zvláště pro toho, kdo chce dělat politickou kariéru založenou na starosti o chudé a závisti vůči bohatým. Naštěstí dnes tenhle populismus už tolik neplatí. Buďme však spravedliví, vždyť ani reformní vládě se snižovat byrokracii moc nechce a hledá cestu menšího odporu, hledá, kde by jaké zdražila poplatky na její udržení. Odnesou to důchodci a postižení. Zřízenci jsou totiž věční!

LN 7. 10. 2010