Při procházce parkem, kde jsem se v zářivém slunci kochal nad studeným ohňostrojem planoucích stromů, probudil mě najednou z poezie podzimu do reálna přátelský hlas známého a představil mi svého syna, čerstvého adepta politologie. Proboha, neuváženě na to já, co bude chudák dělat? Redaktora?

Vzpomněl jsem si, že se právě hroutí česká tisková agentura. Nafoukla se během let na 220 redaktorů, spadla do deficitu, a teď státe pomoz! Tůdle! Ani soukromá média na tom nejsou nejlíp. Čeká je velká odtučňovací kůra nadcházejících hubených let.

Mladík má ale jasno: státní správa. Mnozí z jeho předchůdců se v ní dobře uplatnili. Inu, jistě. Viděl jsem někde fantastickou křivku, jak s ohromným nárůstem studentů na kecavé humanitní obory (sociologie, psychologie, religionistika) stoupá přesně stejně křivka náboru úředníků. Máme už ve státní správě pět set odborových ředitelů. První republika měla jen několik desítek sekčních šéfů. A právě jsem četl, že na královehradecké univerzitě ze 3 000 přijatých studentů bude pět set studovat politologii a to máme snad sedmdesát tzv. vysokých škol. Co Čech to politolog, přemítám, a představuji si hadovité fronty na pracovním úřadě a nechápavé tváře úřednic. Polilotogie? Neznám. Takové nabídky tu nemáme!

Brusel! Zní další zaklínadlo mladého adepta. Má pravdu. Šance sice neveliká, zato lukrativní. V ekonomicky nezávislé unii se místa ani platy nikdy (z principu) neruší ani nesnižují, jak se zanedlouho dozvíme z nálezu unijního soudního dvora na stížnost komise na státy, jež odmítají statutární zvyšování platů. Unijní orgány jsou autonomním svorníkem integrace, pevným bodem v nejistém vesmíru státních rozpočtů.

Evropa stárne a blbne. Nafoukla se byrokracií na zajišťování sociálního antitržního státu. Teď právem úpí. A přece jen má konečně většina evropských finančníků a politiků ekonomické jasno. Na rozdíl od posledních keynesiánů rozpočtové expanze přeživších v Americe (Paul Krugman) v Evropě už, jako by všichni (kdo mají teď vliv) věděli, že přebujelý státní kolos už dál bujet do nestvůrna nemůže. A nejen to, dokonce i šéf ECB Jean-Claude Trichet ví, že snižování státního deficitu o provozní náklady, při zachování “rozumných” investic do infrastruktury, může vést k růstu. Zvýšená důvěra ve státní finance, by měla vést i k vyšším soukromým investicím, ovšem za předpokladu, že vlády na záchranu úředníků nebudou zvyšovat daně, což je většinou problém.

Stárnoucí a blbnoucí populace ovšem hospodářský růst nenastartuje, i kdyby se nakonec podařilo většinu důchodů zlikvidovat (stačí se podívat co vyvádí Francie kvůli zvýšení minimálního odchodu z šedesáti let o dva roky). Ušetřené peníze za důchody by pomohly státním financím (i za předpokladu dalších sociálních dávek) a malounko by poskočil i HDP, protože by si někteří z dnešních důchodců (udrželi?) nalezli pracovní místa. Nejlepší by to však bylo pro ně samé. Zastaralý aristokraticko – socialistický ideál nicnedělání dnes dostává povážné trhliny. Newyorské Timesy otiskly nedávno výsledky rozsáhlého průzkumu, z něhož vyplývá, že ti, co chodí i v pozdním věku do práce jsou čilejší, udržují si lepší paměť i mysl, život je víc baví a žijí déle.

Kéž by tak ovšem mohli všichni!

Většina lidí se však důchodu bojí a doslova zběsile šetří. Letos v zemích OECD domácnosti a byznys utratí o 2, 6 biliónů dolarů méně než vydělají (7% HDP) a přitom menší a střední podniky nemohou získat nízkými úroky dotovaný kredit. Na tuhle nerovnováhu má Trichet také řešení. Nákup státních dluhopisů. Kdysi se tomu říkalo rotačky na peníze, dnes se to pokrytecky nazývá kvantitativní uvolňování. Tohle ale nemůže před Němci otevřeně přiznat. Inflace u nich dobrý zvuk nemá. Jedno je jisté: tahle stagnace nebude krátká!

Pro LN, 14. 10. 2010