Napsala mi studentka z Ružomberka, abych ji ozřejmil Chestertonův pohled na svět, a protože jsem právě dokončil a vydal překlad jeho slavné Ortodoxie (nakladatelství Leda – Rozmluvy), pokusím se o nemožné, ačkoli vím, že jej vlastně vykládat nelze. Říká vše sám lépe, vtipně a básnicky, takže by takový pokus vyzněl dost neohrabaně.

Chesterton vysvětluje duchovní a psychologické základy naší podivuhodné, vášnivé, svobodné a demokratické evropské civilizace. Originalita jeho přístupu spočívá v přesvědčivě osobní zkušenosti a v bravurním popisu radosti z paradoxu existence, téhož paradoxu, který pozdější existencionalisty svedl k přesvědčení, že je člověk ve světě čirou absurditou.

Chesterton hoře z rozumu nepřijímá, ví, že je tady k dispozici řešení, které jako klíč ke dveřím přesně zapadá do nejhlubších potřeb člověka. Základní existencionální pocit je totiž univerzální – člověk do světa patří i nepatří. Světský člověk světu nikdy neporozumí. Je-li v něm příliš zabydlen, začne být nespokojen. Bez potřeby aktivního, imaginativního a dobrodružného života se mu stane život nudným vězením.

K tomu musí nejprve obnovit dětskou radost z každodennosti – protože je zázračná. Žádný determinismus! „Výrazy jako zákon, nutnost a řád jsou neadekvátní, neboť předpokládají znalost vnitřních souvislostí. Ve skutečnosti jsou fakta nahodilá a tajuplná. Strom rodí ovoce, protože je kouzelný, voda teče z kopce, protože je očarovaná a slunce svítí, protože je zázračné.“ „Tohle není žádná fantazie nebo mystika. Je to jediný způsob, jak přesně vyjádřit, že je jedna věc zcela odlišná od jiné, že neexistuje logický vztah mezi létáním a snášením vajec. To jen mystik, zvláště takový, co se zabývá vědou, mluví o zákonu, který nikdy neviděl. Je sentimentální, protože jej ovládají pouhé asociace. Tolikrát už viděl ptáky létat a snášet vejce, že má pocit, že mezi nimi musí existovat nějaký snový, křehký a citový vztah. Někteří vědci mluví, jako by neobjevili podivuhodné nepochopitelené skutečnosti, ale hlubokou pravdu, která je spojuje. Jakoby z faktu, že následuje opakovaně jedna filosoficky nepochopitelná věc po druhé nepochopitelné věci, obě dohromady vytvořily věc pochopitelnou.“

Po prvotním úžasu, by měla následovat vděčnost. Pluje-li naše modrá planeta, tak přesně na milimetr vsazená mezi horkou Venuši a ledový Mars, vesmírem příšerných teplot a mrazu, aby nás hořící koule nad námi životodárně hřála, pak to není samozřejmé… My také přece v důvěře a s nepochopitelnou samozřejmostí očekáváme zázraky. „Riskujeme, že se běžný chod věcí nemusí naplnit, ne my na něj dokonce sázíme, tak jako riskujeme vzdálenou možnost, že se svět srazí s kometou.“ Chodíme spát v důvěře, že ráno vstaneme z mrtvých. Odkud se bere tahle úžasná a příjemná důvěra v solidní základ naší existence a celého vesmíru? Jak to, že navzdoru tomu, že dobře víme, že nás jednou sežerou červi, můžeme věřit v nesmrtelnost? A lidstvo vždycky, byťvšelijak a různě, v posmrtný život věřilo.

„Vzpomínka na první lásku možná zabolí, ale vzpomínka, která na chvíli ozáří rozmanitou krajinu dětství, dávný svět úžasu, je, jako by si mrtvý vzpomněl na život…„Hodnota vlastní existence je nevyjádřitelná, je ukryta v pocitu několika prchavých a nesmrtelných zvuků a gest, ve vzpomínkách na starý portrét, dávnou píseň nebo domovní dveře.“ A kde se v tomto smrtelném světě vzala nesmrtelnost? „Štěstí je stejně tajuplné, jako náboženství. Extáze první lásky je vytržení, ale nikoli kvůli okamžiku. Co na tom, že je ta láska telecí? Co na tom, že třeba nevydrží ani týden. Milenec cítí, že nikdy nepomine, protože ta chvíle se nezdá prchavá. Člověk totiž nemůže milovat, co je smrtelné. Může milovat jen to, co je věčné – i když pouze na chvíli.“ Proto je také sebevrah zrádce života.

U Chestertona vystupuje i přirozený platonismus. Jako děti jsme se nasmáli definici bodu, protože nemá rozměr. V tomto materiálním světě existují zvláštní ideální předměty, jež může uchopit pouze lidská mysl. Proto je samo myšlení nemateriální.

Chesterton neustále vzývá rozum, ale dobře ví, že smyslu světa/kosmu zcela porozumět nelze, přestože objevujeme jeho řád, avšak rozlišovat mezi pravdou a lží, mezi dobrem a zlem a toužit po vznešeném smyslu života je odvážnou hrdinskou a romantickou cestou života. K tomu, abychom chápali život jako dar, svět jako zázrak, každé ráno jako počátek dobrodružné cesty, smysl života jako zápas o dobro, druhého člověka jako radostné setkání a příležitost, potřebujeme víru. Jen ona je matkou každé energie. A také paradoxně varuje: „Nehledejte Boha, netušíte-li, že tam je.“ Nikoli sama existence (Sartre, Camus), jen materialismus je skutečně tragický.

Týždeň, 29. 11. 2010