Ve školních “učebnicích” pro malé děti v mnoha státech evropské unie lze číst větu: “Euro je každodenní symbol hospodářské integrace jednotného trhu i budoucnosti a pokroku celé evropské (politické) integrace.” Vyzařuje z ní nezlomná víra evropských elit a politiků, že je společná měna vnějším znakem vnitřní duchovní jednoty nového evropanství. A jen nepřítel či zapšklý reakcionář by se chtěl posmívat idealistické víře.

Euro je tudíž nerozborně spjato s unií (byť ji má zatím jen 15 států) a proto tak často slyšíme, že nelze připustit opuštění eurozóny, neboť by to zahájilo rozpad společenství. Až tak daleko zašla ideologie. Proto musí být euro zachráněno za každou cenu. Opravdu?

Ohrožená evropská elita ústy svých ekonomů teď tvrdí, že nikoli společná měna, ale nezodpovědné chování řeckých, irských, portugalských politiků způsobilo krizi a teprve nastolení fiskální disciplíny a hlubší integrace na způsob evropského ministerstva financí vše vyřeší. Čistě teoreticky je to pravda, prakticky je to ale nesmysl. Dokud platili Irové librou, byl hospodářský zázrak chráněn stoupajícími úroky a stoupající hodnotou vlastní měny a k přehřátí ekonomiky by automaticky nedošlo. Jak mohli politici zabránit, aby si irské banky nepůjčovali levné euro, které podnítilo irskou inflaci i špatné investice a spekulativní trh? Jak měli zabránit špatným úvěrům, když byli ještě dlužníci solventní? Masivní zvýšení daní nepřipadalo politicky v úvahu stejně jako stagnace platů státních zaměstnanců, když v soukromém sektoru rostly platy jak o závod. Velice složitá a podivná by musela být regulace bank, aby nelikvidovala normální úvěry i ty spekulativní zároveň. Jedovatý koktail levného eura a vysoké inflace je prostě nad síly politiků. Ausgerechnet politiků přebujelého sociálního a pečovatelského státu.

Ani fiskálně opatrné Španělsko nemělo šanci. Ještě uprostřed recese (2007) mělo státní dluh o polovinu menší než Německo, jenomže vnitřní inflace způsobila astronomický propad bilance obchodní. Španělský export přestal být konkurenční. A teď prý mají španělští politici, nádavkem socialističtí, nahradit externí devalvaci měny, devalvaci vnitřní, čili tvrdým snižováním platů a státního rozpočtu. Chtít po politicích, aby prohráli volby? A většinou to trvá celá léta než nezaměstnanost výrazně sníží platy. Chtít, aby recese splácela dluhy? Španělsko se dostalo do pasti eura a nemá, na rozdíl od konkurence schopného Irska a devalvace schopné Anglie, východisko. Jen masivní finanční pomoc unie.

Není pochyb, že se nějaké řešení, aby se vlk eura nažral a koza unie zůstala celá najde. Němci budou chtít po všech členech, ne jen eurozóny, aby také solidárně platili. Po bankrotujících státech, přísná pravidla do budoucnosti, čili ztrátu rozpočtové suverenity a nyní částečný bankrot, aby ztráty nenesla jen sama unie, ale i jiní věřitelé. Pomůže MMF i Amerika a euro bude zachráněno. Opuštění eurozóny přece nepřipadá v úvahu.

A nyní trochu spekulativní teorie: ohromné ztráty (většinu dluhopisů mají evropské banky) povedou k devalvaci eura a následné inflaci v eurozóně. Po počáteční výhodě se exportní boom Německa zastaví. Jižní státy Evropy nepatrně zvýší svou konkurenceschopnost. Strukturální problémy pokřiveného trhu Jižanů, řečeno eufemisticky, jsou však tak hluboké, že jim to na dlouho nepomůže. A euro nakonec opět zvítězí nad vírou idealistů a přijde druhá nepříjemná krize nerovného ekonomického vývoje, na něž fiskální disciplina nemá zásadní vliv.

Měli bychom ekonomům, kteří budují svou kariéru v intencích integračních europolitiků, stále opakovat: Španělé a Irové nebyli neschopní ani nezodpovědní, to euro jim neumožnilo dohonit vyspělé státy unie. Evropa není jako Amerika, nemá společný jazyk a proto nemůže mít společný trh práce, kde se stěhují lidé, nejen peníze, není ani národem, aby vytvořila makroekonomickou nadvládu, kde budou jedni rádi a loajálně dotovat ty druhé. Podle Angličanů hraničí politická snaha přijmout euro s velezradou. Nemělo by to platit i u nás?

Lidové noviny, 2. 12. 2010