Jacques Delors, hlavní architekt Maastrichtské smlouvy, EMU a tím defakto i eura, může být spokojen. Dožil se pravděpodobně toho, že krize společné měny (nespolečných dluhů) povede nakonec k vytvoření panevropské fiskální nadvlády a suverénní fondy (dluhy) přestanou být suverénní a přestanou ohrožovat koncepci evropské integrace. Menší krizi už sám zažil, když byly ze společného řetězce měnové unie vypuzeny dva nedisciplinované státy Itálie a Anglie (1994).

Podobně jako dnes reagují trhy na riskantní dluhopisy bankrotujících států, reagovaly už tehdy na uměle nastavenou směnitelnou hodnotu vzájemně propojených valut. Pro Delorse, předsedu evropské komise, to byla ohromná příležitost prosadit plán na jednotnou měnu. Na rozdíl od mnoha eurooptimistů ekonomickým námitkám proti sjednocení velmi dobře rozuměl (byl ekonom a finančník) a nedomníval se, že společná měna automaticky sjednotí rozdílné ekonomiky, myslel si naopak, že v pasti eura každá krize přinutí politiky k další tentokrát fiskální integraci. Euro je na věčné časy. A to se právě děje.

V komentářích a diskusích kolem společné měny lze občas číst mezi řádky špatně skrývané zoufalství budovatelů jednotného Evropského státu a špatně skrývané potěšení odpůrců, kteří si takový nelegitimní stát nepřejí. Už dnes je totiž odvozen od nadvlády francouzsko-německých politiků ukryté v unijních smlouvách, čili vlády nevystavené běžnému demokratickému tlaku na zastupitele, kteří se brání každé kritice: my nic to unie. Ani hoře budovatelů ani radost euroskeptiků není bohužel na místě. Vlak unie pojede dál až do hořkého konce někde v dalekém nedohlednu.

Velký zakladatel konzervativně liberální politické filosofie Edmund Burke už před dvěma sty lety zjistil, že vytvořit fungující systém pro maximalizaci ekonomického blahobytu co největšího počtu lidí nelze. V našem slzavém údolí nedostatečných zdrojů má každý velký plán o nápravu či výhodu nepředvídatelné náklady, každý státní zásah něco stojí, žádný oběd není zadarmo. Burke, tak jako jeho přítel Adam Smith, objevil spontánní funkci trhu, kterou jejich žák Friedrich von Hayek rozvinul, zvláště v „Kotrarevoluci vědy.“ Existuje konstruktivistický sociální pseudoracionalismus, který od Napoleona až podnes uchvátil Francii, a nezastupitelná racionalita svobodného trhu. Vypráví se taková anekdota o Ludwigu von Misesovi, který na otázku, co by udělal jako první, kdyby se stal absolutním národohospodářem v Rakousku a mohl uvést do praxe svou představu, odpověděl: „Okamžitě bych podal demisi.“

Nikoli emoce unionistů a anti-unionistů, kdy jedni křičí solidarita a evropanství a druzí svoboda a demokracie, ale tento rozdíl je zásadní při úvahách o každé ekonomické vládě. Stát má především chránit majetek a trh a ne prosazovat politickou ideologii. Jistěže lze sjednotit ekonomický prostor unie, ale taková politika bude mít dlouhodobě vyšší náklady, než jednorázový rozpad eurozóny (jak nás stále straší), protože i při sebelépe vynucené kuratele méně výkonných Jižanů vytvoří permanentní dotace ze severu na jih. Přitom si přirozený mechanismus trhu s nerovností ekonomického vývoje radí hravě a zadarmo. Je nemyslitelné, že to německá, rakouská a holandská společnost dlouhodobě vydrží. Proto Německo logicky tlačí na vytvoření unijního komisariátu tvrdé fiskální disciplíny, ale ani tím se věčná dotační politika zamaskovat nedá, jak psal nedávno i prestižní Frankfurter Allgemeine Zeitung. Ovšem snaha vnutit německou ekonomickou disciplínu nezodpovědným Jižanům musí nakonec narazit i na jejich hrdost.

A pokus nahradit jejich špatné chování myriádou omezujících nařízení, navíc platných všude stejně, to se ani nedá domyslet. To už není jen zákaz žárovek, teploměrů či tučných jídel, to už je je útok na samu racionalitu trhu. A to všechno jen proto, že strůjci unie chtějí za každou cenu vytvořit impérium. Evropa však z hloubi své historie sama praví, že se to nikdy nezdařilo a nikdy nepodaří!

Pro časopis Týždeň
11. 11. 2010