Ideová konference slábnoucí strany věcí veřejných nic zásadního nepřinesla. Ani vlastně nemohla. Její oficiální vůdce, Radek John, kdysi mediální hvězda TV Novy, tepající zlořády politiků, stranu nepochybně vytáhl z přítmí pražské komunální politiky na výsluní, jenže to zviditelnění jej zničilo. Ve světle reflektorů vypadá jako nastrčená figurka bez charizmatu a vůle; jako ministr vnitra působí zmateně.

Zdravá rétorika proti korupci a politickým dinosaurům dvou státostran posadila stranu do parlamentu i do vlády a skeptický populus teď chce slyšet nové odhodlání a vidět činy. Místo toho floskule jak ze záhrobí doby minulé: "Prosadili jsme velkou část našeho programu do koaliční smlouvy, upevnilo se postavení ČR v Evropě, VV fungují jako garant a zlidšťovatel politiky, která se snaží vyjít vstříct pracujícím občanům." Chybí už jen „pracujícímu lidu.“ Zbavit se ho ale věci veřejné neumí a tak budou raději čekat na porážku. Bez silné osobnosti nemá nová nezakořeněná strana šanci.

Předseda je ovšem jen poněkud nešťastným vizuálním zhmotněním ideové vyprázdněnosti nové středové strany a nový ideolog strany Jan Kubáček to změnit nemůže, i kdyby se nevím jak snažil oživit mrtvý střed (což by jako zručný politolog měl vědět a nestrkat hlavu do oprátky). A podobně jako v Johnově případu jedna věc je kriticky nahlížet na zlořády současnosti a docela jiná je schopnost utvářet budoucnost. Ani sebelepší mediální um nemůže prodávat prázdno.

Každá úspěšná strana se musí v dnešní beztřídní společnosti opírat o hodnoty předpolitické – morální zásady, předsudky, názory na svět, ale i principiální přesvědčení zdravého rozumu, přestože je často z politického pragmatismu bude porušovat. Klasický ekonomický liberalismus, o nacionalismu ani nemluvě, nejde na odbyt, z hlediska společenských norem je levice i pravice stejně individualisticky liberální, jejich spor se až do krize státních rozpočtů týkal nanejvýš poměrně malého sporu o velikost pečovatelského státu a konzervatismus ztratil svoji metafyzickou základnu. Nové nezakořeněné straně nezbývá než pravolevý hybrid na který zašla nebožka strana lidová.

Místopředseda věcí veřejných by chtěl nastavit ekonomický růst zvýšením DPH rovnocenně kompenzovaný snížením daní sociálních a tím zlevnit pracovní sílu. Jenže populismus nedovoluje okamžité snížení životní úrovně výměnou za příslib rostoucí ekonomiky a budoucích platů. To prostě nejde po dobrém, jak vidíme na příkladu krachujících států na jihu Evropy (PIGS) a Irska. A „generační zvýhodnění penzijních odvodů (manželů) párů s dětmi“ naráží na nekorektní znevýhodnění bezdětných, ergo ipso odmítané unií. Rozumný návrh snížit nedávno zvýšenou spotřební daň na naftu a benzín, která připravila stát i společnost o stamilióny, protože dopravci tankují v cizině, narazil na ministra financí a neoficiálního vůdce silnější koaliční strany, který nejenže nechce připustit chybu svého fámula (Eduarda Janoty), ale nehodlá se především znelíbit unii. A tak bychom mohli pokračovat. Strana „zdravého rozumu“ a „přímé demokracie,“ kde členové a příznivci přicházejí s nápady, které současná pravice a levice nepřipouští, by mohla být docela užitečná. Demokracie je totiž nejen rozhodování o otázkách, které formuluje konsensus elit a politická korektnost. Demokracie je také možnost nastolit zezdola otázky zcela nové.

Jenomže na zakořenění v oblasti předpolitické ideologie to nestačí a tak ji nezbývá než se plácat v pravolevém „středu“ a mávat geneticky zakrnělými křídly.

Pro deník E15
13. 12. 2010