I slova mají svou příchuť. Ještě nedávno považovali mnozí podnikatelé euro za laciný leč pozitivní přívlastek a všude se to jen hemžilo všelijakými eurookny, euroregály i euroservisem všeho druhu. Před jedním pražským metrem stál dokonce stánek s eurobuřty, sorry, eurohotdog hlásal nesklonný nápis. Teď, kdy se v Němcích šíří pojem euroidioten, který se v podvědomí rýmuje s fachidioten, je to s pozitivním významem poněkud nahnuté. Koneckonců i reálný socialismus nakonec porazily vtipy.

O to chmurnější a vzteklejší jsou europolitici. Francouzská ministryně financí Christine Lagardeová, si nedávno postěžovala, že trhy Evropě nerozumí a její německý kolega Wolfgang Schauble výrok politicky upřesnil: nerozumí totiž naší jednotné vůli euro držet. Ani ta nejmenší země eurozónu nikdy neopustí. Slovutný a většinou objektivní a klidný The Economist, jako by Schaublemu nevěřil, ve svém posledním vydání považuje sice odchod z eurozóny za možný, ale přirovnává takovou eventualitu k sebevraždě, a to už i obrázkem na titulní stránce, kde si hlava v podobě euromince klade ke spánku revolver. Velmi podrobně pak popisuje katastrofické důsledky odchodu chudé zadlužené země a zcela odlišné byť neméně hrozivé problémy, kdyby odešlo takové Německo. Obě země v přerodu by prošly hlubokou finanční a ekonomickou krizí. Nepochybně. Jenomže místo chmurného eurooptimismu (teď už se holt nedá nic jiného dělat) a v zájmu objektivity měl být vypracován i opačný scénář – sebevražda celé eurozóny.

Teď když už je trhům jasné, že i Portugalsko, Španělsko a možná Itálie své dluhy za dnešní nízké inflace vydáváním dalších dluhopisů nikdy nesplatí, přestože jsou dotovány (nákupem) Evropskou centrální bankou, protože sebelevnější nové dluhy celkovou míru zadlužení stagnující ekonomiky pouze zvyšují. Dokonce i úroková míra pro jinak solventní Irsko 5, 8 % notně převyšuje jakoukoli naději na stejně vysoký a dramatický růst HDP. Drastické škrty rozbujelého státního rozpočtu povedou časem (ovšem kdy?) k ekonomickému růstu, ale ve střednědobém rozmezí k hospodářskému poklesu a politickému zemětřasu. Reformní vlády mohou být nahrazeny vládami nereformními. Jižní státy budou k refinancování svých dluhů potřebovat v příštím roce téměř bilión eur a tzv. strukturální proměny á la laissez faire v ochranářském prostředí, to je nadlouho pokud vůbec. Současné státní i soukromé dluhy to není problém likvidity (dočasné díry v cash flow), je třeba přiznat možnost bankrotu alespoň v rámci eurozóny, což je nejen politický, ale také velký finanční problém.

Teď může Jean Claude Trichet na summitu eurozóny vysvětlovat, jak ten nepatrný průměrný deficit celé zóny (6, 3 % HDP), jak nedávno prohlásil, pomůže chudákům na jihu nezvyšovat ten jejich vysoce nadprůměrný. Ani mezivládní dodatek eurovalu do lisabonské smlouvy trhy neuklidní. To je jen německý ústavní problém, jak starou záruku stabilní měny nahradit německou zárukou ostatním euročlenům. Nesolventní státy si musí přestat půjčovat. Ale jak, když nemají na současný provoz a škrty jsou z politických důvodů tak pomalé a někdy nejen sebevražedné, ale tak jako v případě Řecka nesplatí dluhy ani za sto let?

Portugalsko má třetinu nakoupených dluhopisů v Řecku, Irsku a Španělsku, stejně jako německé a francouzské banky, když jim připočteme italský dluh (dělá to dohromady 1, 2 bilióny eur). Úrokové míry Španělům, kteří si potřebují v příštím roce půjčit zhruba 200 miliard eur, už začínají opět růst a trh se chystá polehoučku otestovat i německé “bundy”, jakoby reálné euroutopii jeden za všechny a všichni za jednoho stále nechtěl věřit. Hra na domino zřejmě už začíná.

LN 16. 12. 2010