Pod tímhle názvem se kdysi Karel Čapek vehementně rozčílil na pokrytectví českých novin, které tak štvavé a katastrofické během roku, o vánocích „překypují láskou k bližnímu, sentimentální poezií jesliček, domácím krbem, dojatými city a radostnými dětskými očkami.“ A titíž pisálkové, píše, dávají v textu humanitu do mrzkých uvozovek.

Vánoce rád neměl. Jak by se ovšem podivil, kdyby otevřel noviny dnes, kdy čteme hlavně o nehodách pod stromečkem i na vánočním sněhu, o vykrádání kostelů, o vyhazovačích na půlnoční mši, o komercializaci a globalizaci vánoc i odporném Santovi, katastrofické vize na příští rok nevyjímaje. O lásce k bližnímu nikde ani ň stejně jako o humanismu, ve který tolik a tragicky věřil. A z panevropské dílny v Bruselu s francouzským „laickým zaujetím“ dokonce vyšel diář pro anglické školní děti o nové Evropě (300 000 výtisků), který uvádí muslimské i hinduistické svátky, ale místo křesťanských jen „významná“ výročí unie, jež za významná považuje tak nanejvýš onen ateistický komisariát.

Bohužel, ti kýčovití pisálkové měli pravdu a Čapek, ten tolerantní, laskavý a bratrství všech lidí vyznávající člověk, ji neměl. Humanismus tak jako humanitární stát je těžký omyl. Je to mlhavá, neosobní a neúčinná pověra, podle níž má lásku nahradit altruismus, jakási všelidská solidarita, vycházející z představy morální vzájemnosti lidského rodu, jakoby homo homini lupus nebyla vlastně urážka vlků, a v případě pečovatelského státu může být nanejvýš studenou, byrokratickou, smutnou a minimální pomocí poslední instance, neboť jakmile překročí jistou mez korumpuje obdarované a škodí hospodářství. A sociální stát už defakto zničil mezigenerační solidaritu, která v době zvyšování důchodového věku (tím i značné nezaměstnanosti starších lidí) a čím dál hubenějších penzí, by měla zahrnovat dnes nevídanou starost dětí o rodiče. V přestárlém Japonsku se už mluví o prodloužení důchodové hranice ze 70 ti na 75 let. Nevím, jak soudržné jsou japonské rodiny, ale ty naše jsou z poloviny rozpadlé a 78 % dětí nespí pod střechou svého biologického otce a ztěží je bude jeho osud zajímat. Nelehký osud čeká naše budoucí důchodce!

Ale zpátky do Betléma! Žádná mytologie, etika ani náboženská představivost či spiritualismus, si nemohl vymyslet ty dva dočasné bezdomovce, kteří museli šlapat takovou dálku v neobvyklé sněhové plískanici, aby nakonec našli úkryt v příšerném chlívě u smradlavých zvířat, když ho nenašli u lidí. Ten samaritán hostinský, jenž tam poslal těhotnou ženu v nejvyšším stádiu, neměl příbuzné a známé, aby to zařídil jinak? A zanedlouho už i s nemluvnětem museli prchat do exilu. Nedivme se proto, že máme roztomilé čisťounké Betlémy, pocukrované vánoční pohlednice a spoustu nasládlých koled. Všichni lidé jsou sentimentální, citoví a dojatí, když myslí na dětství, na domov a uprostřed temné noci slunovratu zapalují svíčky. Jak vůbec vysvětlit lidský stesk po domově? Možná, jak by řekl kazatel, se opravdu musel narodit bezdomovec uprostřed dobytka, aby lidé nalezli domov, protože bezdomovci jsme na tomto světě nakonec všichni. A tak na tuhle děsivou realitu nemáme žaludek, tak jako ho nemáme na opravdovou lásku k bližnímu.

Alexander Tomský

Týždeň 7. 01. 2011