Tak je to tu! Stejně jako v případě nešťastného Irska, Portugalská vláda je přesvědčena, že na to má (zatím). Europolitické špičky jsou přesvědčeny, že na to nemá. A protože nejvíc z portugalských dluhů vlastní bankrotující Španělsko, na které záchranný euroval nemá (zatím), je potřeba pustit na trh tu a tam nějakou pochybnost o portugalské schopnosti bankrot ustát, neboť v dluhové unii se bankrotovat nesmí (zatím), a přinutit neochotnou vládu, aby požádala o půjčku. Podle vyjádření zahraničních ministrů Německa a Francie, žádný nátlak na Portugalsko neexistuje. Proč? Protože státy Unie jsou v rozpočtové politice suverénní (zatím)!

Že po ponižující půjčce obě vlády Irska a Portugalska prohrají volby, je evidentní. Euroskeptici a ekonomové mají jasno! Euro je dlouhodobě neudržitelné, a tak politici pouze kupují čas. Lidský život je krátký a život politika ještě kratší. Eurooptimisté a europolitici mají také naprosto jasno, jak nedávno poněkud hystericky vyjádřil prezident Sarkozy: „Evropa a euro je totéž,“ čili hodnota absolutní, hodnota samotné Unie a hodnota ekonomice nadřazená. Opravdu? Podívejme se na problém ze skutečně nadřazeného hlediska euronihilisty. Krize bankrotujících států má dva základní prvky, jedním je přímo monumentální zadlužení nejen státu, ale i soukromého sektoru, a druhým je ještě hlubší propad produktivity. Aby hospodářství těchto států (včetně Itálie) začalo být opět konkurenceschopné, potřebuje deflaci, aby se dostalo v produktivitě na úroveň severní Evropy, musely by se snížit platy a ceny dokonce o 30 % (The FT, 9. 1. 2011), což je politicky naprosto neproveditelné.

Ani jeden problém tudíž není řešitelný. Záchranné půjčky zadlužení jen prohlubují a oddalují krizi, vždyť 6% půjčka Irsku je vyšší než jeho hospodářský růst. Portugalský státní a veřejný dluh dohromady dosahují už teď děsivých 325 % HDP a nikdy nebude v recesi splatitelný. A co je vůbec nejhorší: deflace zvyšuje reálnou hodnotu (kupní sílu) místního eura, a tím i starého dluhu. Proto je bankrot, třebaže v rámci eurozóny, nevyhnutelný, přestože o něm nechtějí budovatelé unie (zatím) ani slyšet. Problém extrémního dualismu ve výkonnosti v rámci eurozóny to však vůbec nevyřeší, ten se bude stále prohlubovat a znamená buď radikální snížení životní úrovně jedněch,stačí si vzpomenout na sedmdesátá léta, kdy byla severní Evropa plná portugalských, španělských a řeckých gastarbeitrů, nebo radikálně vysoké a hlavně stálé dotace Zaalpských zemí. A proto i další krizi. Babo raď!

Německá kancléřka s tím už svou velkou zkušenost má. Odhaduje se, že západní Němce stála sanace východního Německa 1,6 bilionu eur, nemluvě o dotacích v podobě nákladů na přestěhování parlamentu a vlády do Berlína a a sociální náklady na třímilionovou emigraci mladých lidí z východu. A přesto je produktivita východoněmeckého hospodářství stále relativně nízká. A přitom se jedná o miniaturní problém národního státu ve srovnání s tím, co by trvale polykaly jižní státy Evropy. Proto také z politických důvodů trvá na fiskální disciplíně a pravidlech, na trestech pro viníky (včetně bankrotu), a jiných opatřeních, které mají uklidnit občany, avšak strukturální krizi eura neřeší, ale brání se vytvoření integrované dluhové unie. Ví totiž, že Němci neomezenou finanční odpovědnost (za suverénní i nesuverénní dluhy) akceptovat nebudou. Myslí si snad opravdu někdo, že budou?

Je to však to jediné, co unitární stát může vytvořit.

LN 13. 01. 2011