Po půl ročním handrkování mladých nemocničních doktorů o platy s vládou, která chtěla šetřit, se kolize dostává do finále. Třetina doktorů hrozí v březnu odchodem a kolapsem zdravotnictví, což je nepravděpodobné a vláda zase armádními lékaři, které nemá. Společnost, jak ukazují dvě petice pro a proti, je rozdělena zhruba na dvě poloviny. Jedni křičí: stávka je nemorální, pacient není rukojmí, vláda nesmí ustoupit vydírání. Druzí křičí neméně silně: mladí lékaři jsou obětí zkorumpovaného systému, ve kterém se propadají miliardy, a za obtížné studium, atestace, noční směny a nelidské přesčasy pracují za ubohou mzdu, za kterou by se styděl i státní úředník, který vystudoval kecavou politologii nebo sociologii. Musíme proto platit cenu za neschopnost všech popřevratových vlád změnit systém. Schopní manažeří nemocnic (jmenovaní stranou a vládou!) staví, přestavují, nakupují a bohatnou. Neschopné pojišťovny uhlídat výdaje neumí! Každá krize je ovšem k něčemu dobrá, doufejme, že více peněz lékařům a sestrám bude znamenat i méně peněz na korupci.

Každá velká stávka průmyslové minulosti rozdělovala společnost. Vždycky šlo o ekonomické vydírání a představa společnosti, kde se platy určují silou pěsti a hrozbou ekonomického kolapsu děsila politickou pravici statutu quo, stejně jako dnes. Levice ovšem také věděla, že účel prostředky nesvětí, ale v evropské tradici (na rozdíl od Koránu nebo Číny) chudoba sice cti netratí, ale extrémní a nedůstojná lidské bytosti být nesmí a krádež chleba matkou hladovějících dětí je posvěcena. Doba průmyslových odborů a stávek je už naštěstí za námi a na decentralizovaném trhu nabídky a poptávky se platy jakž takž dohodnou. Monopolní silou dnes disponují jen odbory zaměstnanců nafouklého, byrokratického a neschopného státu.

Spor o přiměřenou mzdu lékařů, ale trhem nelze léčit, má-li být placena ze solidárního všeobecného pojištění a nikoli přímo pacientem, vždyť nefunguje ani v Americe, kde je medicina sice soukromá, ale stát garantuje Medicare (od 65 let) a státní kasa se i tam už také hroutí. A to přispívají Američané na léčení dvakrát víc než Evropané. Medicina je drahá a pod vlivem stárnoucí populace, stále dražších technologií a léků bude v budoucnosti ještě mnohem dražší.

Problém etiky medicínských platů mi kdysi objasnil můj tchán primář, ateista a komunista, budiž mu země lehká, který se v 50. letech postavil proti likvidaci řeholních zdravotních sester: „Jejich laskavou a obětavou péči o pacienty za tyhle peníze nikdo nenahradí! Vlastně za žádné“, dodal o dvacet let později. A tak s úpadkem náboženství (neplést s morálkou) bohužel nezbývá než platit a platit.

Potřebujeme dokonce přeplacené lékaře a sestry, protože jen ten, kdo platí může něco vyžadovat. Taková je cena za sekularizaci společnosti. Můžeme se sice domáhat soucitu, ale opravdová láska k bližnímu je dobrovolná. A může se nám stokrát nelíbit, že o životě a smrti mají rozhodovat peníze, a přesto si na rozdíl mezi základní (někdy nedostatečnou) a (při) placenou léčbou budeme muset zvykat, právě tak jako jsme zvyklí, že riskujeme život v malém autě, když nemáme na mercedes.

LN 10. 02. 2011