Charakterizovat podmínky politické stability v Evropě, na rozdíl od poměrně zjevných podmínek prosperity ekonomické, jde jen obtížně a jen velmi obecně a vágně. Nejde přece o abstraktní výčet politických paradoxů a problémů, jejichž vzájemnou interakci a váhu neumíme posoudit, o jakýsi politologický popis. Anglosaský mechanický termín „systém“ není na místě, protože vůbec nejde o systém, ale o živou historii, jejíž dynamiku můžeme zkoumat jenom zpětně a jenom s velkým časovým odstupem.

Ztráta civilizační vůle
Zvláště to platí o Evropě, tedy té západní, okcidentální, jež vykazuje od svého vzniku v raném středověku (9. století) v porovnání se statickým světem impérií, včetně té druhé Evropy, byzantinské a autokratické, neobvyklou dynamiku ve všech oblastech lidského konání, počítaje v to i neustálé konflikty a války. V období 1945–2010 však zavládl v Evropě s výjimkou maďarského povstání a řecké občanské války bezprecedentní ozbrojený nukleární mír a ani po dvaceti letech od rozpadu Sovětského impéria se nezdá, že je nějakým vnitřním evropským či ruským vývojem ohrožen, tak jak tomu bylo v 19. století ve sporech o sjednocení Itálie a Německa nebo ve dvacátých letech století dvacátého, kdy se vítězům z Versailles nepodařilo pacifikovat poražené Německo a bolševické Rusko.

Evropa dnes není ohrožena ani zvnějšku, vezmeme-li v potaz zatím jedinou, íránskou hrozbu, která je primárně namířena na Střední a Blízký východ. Z historického hlediska je zřejmé, že rozdělená Evropa nejen ztratila své dominantní světové postavení (Suez, Maďarsko 1956) a stala se závislou na výsledku konfliktu dvou velmocí, ale i to, že se z té velké třicetileté války (1914–1945) probudila totálně vyčerpaná, vyděšená a schoulená pod nukleárním deštníkem americké ochrany a veškeré své zbylé síly zaměřila na ekonomickou rekonstrukci a vnitřní integraci, pokračující i po rozpadu sovětů. Podobně jako poražené imperiální Japonsko ztratila svoji vojenskou moc, ztratila své kolonie a dominantní vliv ve světě a možná i svou „civilizační vůli“ působit na svět, snad s výjimkou svého nejbližšího okolí, ale ani zde (Turecko, Jugoslávie, Izrael, Magreb) není schopna vyvíjet ozbrojenou a efektivní diplomacii. Evropa se uzavřela do sebe a ztratila svoji civilizační misi, navzdory proklamované univerzální a široce pojaté ideologii lidských práv a modelu sociálního státu, jimiž chce nahradit „břímě bílého muže“, jak se říkalo kdysi a zároveň jakoby zápasí s vlastními dějinami proti všem starým patologiím: dynastické, imperiální, koloniální, nacionalistické, diktátorské a totalitní, které se ovšem v genocidní válce zřejmě tak jako tak navždy rozpustily. Znamená takový ústup půlmiliardové civilizace, jejíž expanze, věda a technické inovace změnily svět k nepoznání, sestup a pád? Jde o skutečné, viditelné znamení ztráty dynamiky? Jak bychom to mohli vědět? Cožpak víme, jak se zachovají budoucí generace, až zapomenou na vinu svých otců, kteří svou měšťansko-aristokratickou civilizaci v totalitní válce pohřbili?

Mini ideologie
V postupně se sekularizující Evropě můžeme dnes nanejvýš vystopovat nejrůznější vybledlé miniideologie neoosvícenského racionalismu založeného na liberální antinormativní představě společnosti, na individualismu lidských práv, pluralismu a toleranci, s výjimkou hybridního normativu politické korektnosti ovlivněného nejrůznějšími víceméně sektářskými -ismy jako feminismus, multikulturalismus, libertinismus, a podobně. Evropští politici zároveň postupně prosadili budování jednotného evropského státu (unie), který má být založen na jakési těžko postihnutelné oligarchii národně volených zástupců vlád (ministrů) zemí unie a nevolené permanentní komisi nadnárodní vlády. Tato fluidní stálá rada, složená ze členů zvolených k úzké odpovědnosti za domácí politiku, je schopna prosazovat kolektivně politiku ještě neexistujícího nadnárodního státu na základě kolektivní mezistátní dohody a judikatury Evropského dvora (soudu), za kterou jednotlivé národní vlády nenesou žádnou zodpovědnost, ale která do vnitřního uspořádání států čím dál zásadnějším způsobem zasahuje. Záměrem této evropské (nad)vlády je postupná degradace evropských států na regionální úroveň. Zároveň nepřímo vede k hegemonii Německa. Možná měl Aristoteles pravdu – demokracie je možná jen v malém společenství vzájemného souručenství.

V tomto uspořádání můžeme nalézt hlavní zdroj a původ evropského neklidu, politické nestability a příštích konfliktů. Tím, že se podařilo interakci evropských států vtěsnat do společné organizace a ideologie (neoosvícenství), vzniká odpor zastánců národního státu a jejich volné politické interakce, relativně společného hospodářského prostoru a striktně vymezené, dobrovolné spolupráce v záležitostech ryze společných, tedy bez integračních snah, které mají za cíl likvidovat konkurenční politiku. Není pochyb, že nacionalismus, extrémní verze patriotismu, v roce 1945 politicky prohrál. Proto také je odpor neonacionalistů vůči unii zjevem marginálním a často se opírá spíš o obavy z přílivu nepřizpůsobivých, nevzdělaných a sociálně závislých přistěhovalců. Přesto žádná sebeobecnější unionistická ústava, smlouva, traktát nebo deklarace není schopna projít lidovým hlasováním, což utvrzuje vládnoucí oligarchii v přesvědčení, že demokracie nefunguje a je naprosto zbytečná. Proto také proti unii povstává silnější, byť stále ještě marginální, odpor nových liberálů a křesťanských konzervativců, kteří nevolenou a nevolitelnou vládu unie považují za neevropskou, antidemokratickou cestu do pekel.

Podstatou liberální demokracie je dělba na vládu a opozici i možnost vládu odvolat. Mezinárodně odvozená vláda unie je druhotnou, nepřímou, nepolitickou vládou, není vládou zastupitelské demokracie a z podstaty není odvolatelná. Je to vláda sice trvale proměnlivé, ale přesto oligarchické dohody. Je to jako kdyby v Americe vládl samostatně Senát, složený z volených zástupců jednotlivých zemí unie, v němž by však stranická příslušnost zástupců nehrála žádnou podstatnou roli, protože by politika byla výsledkem společné dohody. Je takováto pseudoimperiální vláda dlouhodobě stabilní na pozadí prastaré existence Evropy státních národů a tradice zastupitelské liberální demokracie, které odporuje? Odpověď je jednoduchá. Ano, je. Za předpokladu ekonomické prosperity. Lidé jsou ochotni trpět značnou míru politické nesvobody výměnou za blahobyt. Ani komunistické panství by se nezhroutilo, kdyby bylo výrazně bohatší než liberální Západ. Žádná politologie k tomuto paradoxu nemůže nic dodat.

Další problém: hédonismus
Ale je tu ještě druhá část evropské nestability, úzce spojená s relativní hospodářskou a duchovní stagnací. Už nejméně po dvě desetiletí, v době největší globální konjunktury, zbohatlá evropská společnost stárne, propadá konzumnímu materialismu, životnímu hédonismu a svůj kapitál promarnila na budování neudržitelného sociálního, pečovatelského a byrokratického státu. Ten se stal dokonce státní doktrínou a trvale narušuje mezilidskou, mezigenerační a rodinou solidaritu i odpovědnost, nemluvě o tom, že investuje do nerigorózního vzdělání. A právě unie svou osvícenskou ideologií (představou, že lze hospodářství racionálně řídit a nadřadit trhu, a humanistickou představou, že je člověk autonomní mírou všech věcí, kde do svobody druhého nemáme co mluvit) zásadním způsobem přispívá jak k hospodářskému, tak k duchovnímu rozvratu. Cílem sociálně-netržního státu jsou vysoké daně, na jejichž nejvyšší harmonizaci unie trvá. Evropské fondy jsou zdánlivě nepatrné, ale ve skutečnosti zásadním způsobem (tak jako všechny dotace) hospodářství pokřivují a korumpují. Evropská legislativa zaměstnává chod všech vlád a má lví podíl na přebujelé administrativně. V porovnání s lety těsně před první světovou válkou jde o stonásobek. Jenom malé Česko má dnes 500 odborových ministerských ředitelů.

Společná měna (společná úroková míra) způsobila krizi deficitního hospodářství jižních států, které by se inflací a devalvací, tak jak to dělaly v minulosti, svých podstatně méně nafouklých deficitů bezbolestně zbavovaly. Teď nastává období otřesů, protože bankrotující státy musí být politicky přinuceny k razantnímu snížení své životní úrovně o nejméně dvacet procent a musí projít údobím vysoké nezaměstnanosti, zvláště mladých lidí. A solventní státy severu to mají platit? A propos vysoké nezaměstnanosti mladých lidí. Evropa rozšířila své univerzity do každého krajského města, úměrně k tomu snížila požadavky na vzdělání a teď chrlí nespokojené humanitní polovzdělance, kteří nic neumí ale za to očekávají zaměstnání „na úrovni.“ Tohle není cesta k politické stabilitě, nýbrž k revoluci.

Je Evropa schopna renesance?
Hospodářská a politická krize celé eurozóny a potažmo unie je proto nevyhnutelná a bude zřejmě dlouhodobá. Unie se před půl stoletím zrodila ze strachu a z démonů minulosti, a čím více zápasí o politickou a hospodářské harmonii, tím více zápasí proti pozitivnímu výkladu evropských dějin a tím ostřejší jsou její oscilace. Génius Evropy byl mimo jiné dán i jejím plodným pluralismem.

Jde proto především o zásadní duchovní krizi. Společnost, která není pevně zakotvená v tradici (toho nejlepšího, co z historie zdědila), kde mrtví už nerozhodují o dosud nenarozených a kde kolektivní výchova neprosazuje ctnosti, víru a vznešené ideály své civilizace, taková společnost je odsouzena k zániku.

Nedovedu posoudit, zda mají Evropané stále ještě dost sil ke své kolektivní renesanci, zda jsou schopni obnovit své řecké, římské a židovsko-křesťanské existencionální kořeny. Navzdory dnešním negativním sociologickým údajům (společnost frustrovaných bezdětných jedináčků) a možná i díky krizi sociálního státu je to přece jen vysoce pravděpodobné, protože pouze evropská západní kultura je svobodná a schopná přesáhnout sebe samu. Smyslem společnosti není ani mír, ani blahobyt, nýbrž kolektivní úsilí o civilizační obnovu, zápas o svobodu v řádu lidské přirozenosti, o dynamický rozvoj osobnosti, jehož pravým jménem je vznešenost.

Revue pro kultura a politiku

leden 2011