Německá televize uvedla nedávno v seriálu nazvaném zjednodušeně „Němci“ dokument o Karlu IV. Ještě před pár desítkami let by vzbudil takový snímek v Česku ostrou polemiku a nové napětí v česko – německých vztazích. Císař Karel je tu představen jako antisemita, který měl podíl na největší vlně pogromů před Hitlerem.

Dnes, ačkoli všechna média o věci referovala, se prakticky žádná rozhořčená diskuse nekonala. A to se Karel IV. předloni umístil v celonárodním hlasování jako největší Čech. Jak je to možné? Především doba národních mýtů a tím i národních bojů o sv. Václava, o Husa, Nepomuckého a Rukopisy je nenávratně pryč. Bylo by velmi hezké, kdyby Češi po vzoru svého největšího historika Josefa Pekaře pochopili, že porozumět a dokonce hodnotit vášně a zápasy doby tak nesmírně vzdálené je velmi obtížné, dnes ovšem převládá vlažný postoj k vlastní minulosti. Tak dlouho se relativizovalo, až vznikla postmoderní lhostejnost.

A co horšího! S nacionalismem a jeho zločiny se vytratil i patriotismus (láska k vlasti a její kultuře) a s ním i všechny jeho přirozené klady: národní soudržnost, starost o blaho celku, vzájemnost a srdečnost i kolektivní normy.

Česká společnost je také, jak vyplývá z anket, poučenější než ta německá. Dobře ví, že císař a český král říše římské (a nikoli národa německého, jak se později říkalo) nebyl v dnešním slova smyslu ani Čech ani Němec, protože národy byly jen regionální kmeny a dřímaly někde hluboko v prenatálním podzemí historie – středověk se považoval za křesťanstvo. Samozřejmě, že Karel jako „český“ panovník, tedy vrcholný reprezentant politického zemského společenství a navíc s císařskou korunou zasloužil měrou výjimečnou o českou státnost: rozšířil království, vybudoval nové město pražské, univerzitu i základy katedrály. Prahu postavil na roveň říšských měst a ona dodnes z jeho slávy žije.

Mnohem složitější je to se středověkým antisemitismem a německý záměr ukázat dobu Karlovy vlády jako politiku největších evropských pogromů před systematickým vyhlazováním Židů za vlády Hitlera, je účelové a zavádějící. Postavení židů bylo od 10. století ve feudální Evropě nepochybně velice prekérní. Byla jim omezena ekonomická aktivita (obchod, lichva) a vymezena ghetta, která patřila pod královskou moc a ta je ochraňovala a někdy, zvláště když byla zadlužena, zneužívala. Proti všeobecným lidovým antisemitským pověrám byla často bezmocná, zvláště, když jim podléhali v krizových dobách fanatičtí kazatelé pocházející z nižších vrstev kleru. Vrcholná katolická teologie středověku (Tomáš Akvinský) kolektivní židovskou vinu za ukřižování Krista nezná, protože vina je výlučně záležitost individuální.

Nezapomínejme také, že byl feudální středověk (lenní systém) velmi decentralizovaný, tudíž značně svobodný a státní moc velmi omezená. Postavení Karla IV. bylo pragmatické, politika je umění možného, a tak své židy v království usazoval a chránil, ale v říši nemohl. A stejně jako jeho předchůdci jejich majetek zastavoval a pogromy předpokládal. Představa, že pogromy inicioval je zneužívání historie.

V hysterické době dýmějového moru (1349), kdy vyhynula čtvrtina obyvatel Západu, se židé stali obětí masové nenávisti, která se táhne jako krvavá niť celými dějinami už od starověku. Po překladu Thory (Pentateuch) do řečtiny začali být židé mezi řeckými intelektuály velmi neoblíbeni. Žádná vágní abstraktní univerzalistická filosofie, židé nespekulují, židé Boha potkali a nesměli Nejvyššího zobrazovat a popisovat lidskými představami. První velký pogrom v historii se odehrál v Alexandrii i první křesťané byly pronásledování jako židovská sekta.

Podstatná otázka, na kterou neznáme konečnou odpověď, tedy zní: proč jsou židé od počátku svých dějin až dodnes nenáviděni a pronásledováni? Jednoduše řečeno: vymykají se logice světa. Žárlivý hebrejský Bůh zástupů si troufl k pohoršení světa vyvolit nepatrný, divoký a neposlušný národ. Obdařil ho biblickým viděním a věděním, před kterým blednou všechna náboženství, ideologie i etické systémy jako pouhé bludy a modly, jako ubohé lidské výmysly. Židé stojí v děsivém existencionálním střetu se světem. Židovská tradice není spekulativní Současný antisemitismus se dnes pohoršuje nad existencí národního židovského státu a usiluje o jeho delegitimizaci, rozuměj zrušení a tím nepřímo i genocidu. Naštěstí mají dnes židé své mocné dědice a přímluvce – jsou jimi paradoxně křesťané, kteří už ví, že židům dluží svého Boha.

Týždeň, 21. 02. 2011