Dámy a pánové, milí hosté, vážený. p. prezidente,

srdečně děkuji za pozvání a především za velkou poctu, které se mi tím dostává. Když jsem se zamýšlel nad názvem této konference „Evropská unie v pasti centralizace“, uvědomil jsem si jeden paradox. Evropští federalisté přece už celá desetiletí, ne-li od počátku své existence, usilují o vytvoření centrální panevropské vlády, čili unie není v žádné pasti, unie je past, past evropských států, z nichž by dnes do ní mnohé dobrovolně nevstoupily.

Evropská unie je také pastí stamilionů občanů, kteří se domnívali, že se stanou součástí volného sdružení států, společného evropského hospodářského prostoru, známého pod heslem volného pohybu zboží, lidí a kapitálu, minimální mezinárodní organizace, která měla hlídat podmínky ekonomické soutěže a likvidovat státní subvence a nikoli experimentu vytvořit postupně a po kouskách centrální vládu celého kontinentu, čili nepřátelský stát. Patří mezi ně i Češi, chtěli do Evropy a vstoupili do unie.

Mluvit o pasti proto znamená mluvit o naší vlastní nepozornosti a naivitě. Vždyť „eurofederalisté“ svůj záměr vybudovat evropský stát nikdy neskrývali, jenomže nám připadalo (a mluvím teď o anglickém referendu z roku 1974), že je absurdní vůbec srovnávat monumentální a praktické ekonomické výhody společného trhu, s naivní vírou několika utopických politiků. A pokud se nám zdá, že existují skryté a konspirativní dějiny evropské integrace, je to jen iluze našeho zpětného pohledu na něco, co se zdálo být bezvýznamné, dokud to nenabylo významu, asi jako historie německé NSDAP před nástupem Hitlera.

Uvědomuji si, že jsem se také já ocitl v paradoxní situaci, protože mám mluvit před shromážděním, pro které jsou laisse faire a decentralizace hodnoty nedotknutelné a tudíž svaté a to i v rámci politického národa, natož nějakého nadnárodního impéria. Přesvědčovat přesvědčené smysl nemá. Mnozí z vás jsou navíc odborníky na unii, já se však přiznám, že mě každá zpráva o dalších krocích unie naplňuje obavou, že se dozvím ještě něco horšího, než už vím a proto se i těm poučeným politologickým analýzám o unii vyhýbám. Ty nepoučené často vycházejí z nepřiznaných premis a považují jakési jepičí politické zápasy mezi europolitiky (Sarkozy, Merkelová), evropským parlamentem, komisí a soudním dvorem za směrodatné stejně jako svou deterministickou představu o jakési nevyhnutelnosti dějinné integrace Evropy a jejího morálního soudu nad námi reakcionáři. Připomíná mi to učené rozpravy západních sovětologů, kteří sledovali pod intelektuálním mikroskopem údajné pozice, frakce a postoje v sovětském politbyru a vládě, ale atrofie celého v podstatě faraonského režimu si nevšímali. Bylo by bývalo opravdu lépe, kdyby studovali kult a vládu starého Egypta.

Dámy a pánové, omezím se tedy raději na svou osobní zkušenost.

Nepochybně nemusím před vámi zdůrazňovat pozitivní roli silného státu v ochraně rodiny, soukromého vlastnictví, makroekonomické stability, vnější i vnitřní bezpečnosti, veřejného pořádku, zákona, soudní spravedlnosti, nezkorumpované státní správy (byrokracie) a podobně. Jinými slovy konzervativní a liberální stát má dva úkoly chrání sice řád a tradici, především školu a dům, ale přesto není státem ideologickým, brání rovnováhu makroekonomickou, ale nezabývá se detaily mikroekonomie, není manažerem, jako by stát byla firma. Má však vytvářet politický konsensus, který straní lidské přirozenosti a tradici, i když si nemůže vypomáhat zákony nebo diktátem ideologie. V dnešní době ale stát stále víc ustupuje pod nátlakem sektářských ideologických menšin a stává se dokonce i jejich šiřitelem. Typickým příkladem mohou posloužit iracionální tzv. genderová studia, která nemají na žádné univerzitě, která ještě usiluje o vzdělanost, co dělat. V obou případech je tato nešťastná tendence umocňována z centra evropské unie.

Neuplyne snad ani týden, aby na nás někde z médií nevykoukla zpráva o dalším nařízení, směrnici či regulaci Evropské komise, která má nějaký další produkt, zboží, službu nebo dokonce i záležitosti lidských vztahů uvést do stavu jakési rovnováhy geometrické a filosofické symetrie. Permanentní centrální komise unie má hlavní úkol – integrovat státy do stejné podoby. Občas se možná zasmějeme nad činnorodým úsilím bruselských regulátorů, aby oválnost rajčat, zakřivení okurek a banánů odpovídala jakémusi ideálnímu parametru, úsměv však tuhne na tváři, když se dovídáme, že teď například ve jménu abstraktní rovnosti budou muset pojišťovny ženám a mužům vyměřit stejnou životní pojistku, přestože ženy žijí v průměru déle, trpí méně alkoholismem a riziko úmrtí na silnici mají desetkrát nižší, ale nejspíš nás už popadne vztek, když si do všech důsledků uvědomíme záludný princip antidiskriminačního zákona, který obrací na ruby důkazní břemeno římského práva a kdyby skutečně byl uplatňován v praxi, rozvrátil by celou společnost.

Co se to stalo, ptáme se? Odkud se vzali tito noví vládci, kteří nejsou součástí politické diskuse, nepodléhají našemu odvolání a přitom nepokrytě usilují, aby se stali absolutními vládci nad našimi životy – a to do všech nejmenších podrobností. A odkud se vzal jejich ideál symetrie? Jaká politická ideologie jim de fakto umožňuje likvidovat státy na úroveň provincie, měnit celý náš životní styl, hospodářství i právní pořádek podle své geometrické představy? Nelehká nikoli politologická, ale především historická otázka.

Pod terorem řecké symetrie

Ideál symetrie nám objevili staří Řekové a dodnes žijeme v záři jeho estetické krásy, i když ani v umění nemá absolutní platnost, jak názorně dokládá moderní funkcionalistická architektura. V politice je však geometrické myšlení aplikované na heterogenní, svobodný, společenský a politický život přímo fatální. Každý zásah státu do živého organismu společnosti má totiž většinou neblahé a nezamýšlené důsledky a náklady. Všechny totalitní a autoritativní režimy této inženýrské zálibě podléhají, protože nemusí a také nechtějí počítat se svobodnými občany. Atomizace společnosti zabezpečuje její vládu, protože se lidé nedokáží srotit, jak se říkávalo po staru. Jestliže bruselská nadvláda takovému myšlení rovněž podléhá, tak je to jen proto, že se nemusí vyrovnávat s politickými tlaky, není demokratická, stačí aby o své racionalitě přesvědčila poměrně malou skupinu politiků. (Jak je to možné, by bylo zřejmě na dlouhou rozpravu). Typickým příkladem nešťastné symetrie je společná evropská měna – euro. Vedlejším produktem nezodpovědné vlády, tedy vlády, která se nemusí zodpovídat, jsou často megalomanské inženýrské projekty, jichž je historie plná – pyramidy, bělomorský kanál, assuánská přehrada nebo nedávný projekt unie nahradit levnou tradiční energii drahou energií z obnovitelných zdrojů a to dokonce v situaci, kdy se po celém světě objevují nová ložiska plynu a nové technologie umožňující ekonomickou těžbu z břidlic. A zase tu vzniká otázka, jak mohli politici z chudších států takové kolektivní rozhodnutí vůbec připustit a poškodit tak výrazně vlastní zemi? Jak se mohli vrátit z Bruselu, aniž by byli doma považováni za zrádce.Výmluvou na unii, neschopností vytvořit kvalifikovanou většinu? Vypadá to, jako by unie vytvářela dočasné politické oligarchie, které vznikají a zase se rozpadají. A nikoho ani u nás nenapadne hnát české politiky k odpovědnosti za tragické fotovoltaické plantáže.

Dámy a pánové, i tohle snad všechno víte, a možná i víte, jak se po té strašlivé třicetileté válce (1914 – 1945) v ruinách a pod deštníkem bipolárního nukleárního ozbrojeného příměří zbytek svobodné Evropy schoulil do sebe a soustředil na vlastní rekonstrukci a eurofederalistická představa sjednocení proti válce, která už nehrozila, získala na vážnosti (idea evropského státu je prastará, a byla velice populární už po té první třicetileté válce (1618-48)). Západ i se svými hodnotami teď přestal duchovně jako civilizace existovat, pokračovala jen jeho úspěšná materiální existence, tělo bez duše, ekonomický zázrak společného trhu, odbourávání cel, amerických investic a amerických válečných průmyslových technologií. Počala nebývalá prosperita a masová emancipace poválečných ročníků od fyzické práce, mé generace, s níž jsem se střetl v revolučním roce osmašedesátém na univerzitách v Londýně a německém Tůbingen, kde se stal můj otec profesorem. A byl to střet děsivý, zvláště pro mého mladšího bratra, který se z nekonečných hádek s německými studenty nakonec psychicky zhroutil a odešel z univerzity. My, kteří jsme v tom osudném roce toužili po svobodě a prosperitě kapitalismu, jsme se poprvé v životě setkali s věřícími mladými marxisty respektive novou levicí. V duchovně vyprázdnělé Evropě se celá generace studentů bouřila proti svým otcům a dědům, ale na rozdíl od normální generační výměny, tahle zlatá mládež nebyla jenom kritická, byla naplněna děsivou nenávistí vůči kapitalismu, individualismu, konzumerismu, amerikanismu, imperialismu, kolonialismu, eurocentrismu a falešným buržoazním politickým svobodám. Jinými slovy odmítala celou západní kulturu a svou naději skládala ve třetí svět, kde měl existovat proletariát, naděje lidstva. Odmítala i studijní osnovy jako výraz třídního násilí a indoktrinace. Požadovala rovnost s profesory, likvidaci zkoušek a hodnocení. Možná zde byl už tehdy formulován zárodek relativismu a tzv. postmodernismu. A největším šokem pro nás byla ztracená důstojnost otrhaných, špinavých, fanatických a mnohdy hezkých studentek, které na mě řvaly, že rodina je buržoazní přežitek, že ony chtějí naprostou rovnost pohlaví a žádné děti. Jako by se bouřily proti své vlastní přirozenosti. Jako by jim někdo děti vnucoval. A možná i zde už byl počátek oné pozdější západní bezdětnosti. A my jsme se stále a dokola bránili poukazem na policejní východní Německo, na teror padesátých let a hekatomby Gulagu, na nesvobodu a nefunkční centralistickou plánovanou ekonomiku. Marně. To je nezajímalo. Sovětský ideál beztřídní společnosti byl naprosto správný, jen praxe byla špatná. A my si mysleli, že to ideál byl špatný a praxe naopak postupně stále snesitelnější. Bylo to směšné, když nám říkali, počkejte, až to jednou vezmeme do ruky my.

Svět se uklidnil a léta plynula, a zdálo se, že jediné čeho tahle generace dosáhla byla postupná okupace humanitních univerzitních oborů a levicovost státních médií. Teprve mnohem později při studiu evropských politických dějin jsem pochopil, jakým zlomem v dějinách byla jakobínská revoluce a proč Dostojevskij odmítl Západní civilizaci. Lenin a Trockij nepřidali k dědictví franouzské revoluce ani čárku. Francie pak musela projít za těch dalších 150 let dvěma restauračními monarchiemi, dvěma císařstvími, polofašistickou diktaturou a mnoha republikami než se dopracovala k relativně benigní „volební a demokratické monarchii, jak ji nazval Charles de Gaulle. A myslel to jako kompliment.

Je to centralizovaná Francie, která přetvořila ideál liberální demokracie, vlády a opozice, na konsensuální vládu politické elity bez skutečné opozice, pamatuji se, když francouzský „pravicový“ premiér Balladur prohlásil, že laisse faire je džungle a civilizace je boj s džunglí. Francouzské osvícenské inženýrství a racionalismus se netýká jen potlačování trhu, má vytvořit novou centralizovanou Evropu a nového člověka bez tradice, bez národů, bez církve, atomizovanou bezmocnou společnost totální rovnosti a morálního i intelektuálního relativismu, která je skutečnou podstatou utopie. A v té zestárlé nadnárodní revoluční mládeži z osmašedesátého našla v celé Evropě své spojence.

Před půldruhým stoletím ve své nejkratší povídce popsal ducha jakobinismu velký skotský spisovatel Robert Louis Stevenson.

“Sešli se jednou pod ostružníkem čtyři reformátoři a na jednom se shodli: “Svět je zapotřebí změnit.”
“Musíme zrušit majetek,” začal jeden.
“Musíme zrušit manželství,” prohlásil druhý.
“Musíme zrušit Boha,” řekl třetí.
“Kdybychom tak mohli zrušit práci,” povzdychl si čtvrtý“
Takhle ne, přátelé, začněme s praktickou politikou,” řekl ten první.
“Nejdříve musíme srovnat všechny lidi na stejnou úroveň.”
“Ne, nejdříve,” řekl druhý, “musíme zavést rovnost obou pohlaví.”
“Nejdříve ovšem,” řekl ten třetí, “musíme najít způsob, jak to udělat.”
“Tak to musíme zrušit bibli, prohlásil ten první.”
“Ne, bude lépe,” oznámil druhý, když zrušíme morální zákony.”

A místo nich dáme lidem lidská práva – dodali bychom dnes my.

Odkud se bere ta ďábelská nenávist a revolta vůči reálnému nedokonalému světu, kterou Allain Besancon nazval dobrovolným vyvržením, Alexandr Solženicyn zatracením, Erich Voegelin politickou gnózí, Rio Preisner “bytostně jinou mocí”, Ronald Reagan impériem zla a já bych nazval revolučním nihilismem? To nevíme. Křesťané by řekli, že jde o prastarou vzpouru proti Bohu a stvořenému světu.

Není samozřejmě důvod propadat pesimismu. Čas je neúprosný. Voltaira, kterého kdysi považovali za poloboha racionálního myšlení, už dávno nikdo nečte a dnešní racionalismus bezbřehé tolerance, lidských pravých i falešných práv, bude jednou k smíchu. A generace osmašedesátníků nebude žít věčně.

A v pozadí už také číhá pomsta znásilňované ekonomické reality. Tak jako se rozpadl Sovětský svaz, tak se i rozpadne chudnoucí hospodářství unie. V Holandsku už ze zákulisí kontroluje vládu liberální Geert Wilders a ve Finsku se zrodila nová euroskeptická strana „Praví Finové“, která způsobí průlom v dubnových volbách i ve Finském myšlení. Ze strachu před porážkou, už teď Finská vláda odmítá garantovat navýšené půjčky Eurovalu. A ani německá kancléřka nemá odvahu prosadit dluhovou unii (logický důsledek společné měny), kterou by zavedení eurobondu – společného evropského dluhopisu – znamenalo. A euronaivisté se nakonec také probudí, až pochopí, že se dostali do pasti jakobínského oblouznění.

22. 03. 2011