zahl’ für alles in der Welt,
zahl’ für Griechenland, zahl’ für Portugal, ganz Europa braucht Dein Geld.

Nad Evropou se vznáší přízrak ekonomické eurokrize a za ní duch šibeničního homoru namířený proti eurokracii. Všechny politické vtipy a nejenom u nás cílí na euroregulaci žárovek, kávovarů, fotografií do pasů a podobně. Dokonce i nehumorní Němci začínají ze zoufalství vtipkovat, ovšem po svém a z pocitu uraženosti. Mají, dojem, že všechny jižní gaunerské vlády (včetně Irska) buď podváděly nebo nafukovaly státní či bankovní dluhy/úvěry na úkor Německa, jež to má teď zaplatit. Nic jiného nám ale nezbývá, říkají jednohlasně politici i vládní ekonomové. Euro, svorník budoucí integrované Evropy je nezbytné zachránit, jinak by nastala ještě větší katastrofa a nejen ekonomická: “Nikdo nemůže považovat půl století míru a prosperity v Evropě za samozřejmost a proto říkám, jestli se zhroutí euro, zhroutí se i celá Evropa. Máme historickou povinnost zachránit evropskou integraci, dílo našich předků po celých stoletích nenávisti a krveprolévání.” (Kancléřka Angela Merkelová v parlamentu).

Ach ten budovatelský idealismus, to věčné hegeliánské vítězství ducha nad hmotou. Kolik neštěstí už v dějinách napáchal!

Kancléřka si nevšimla kolik států na světě euro nemá a žije dlouhodobě v míru. A proč by rozpad eurozóny musel vést k rozpadu společného trhu a k válce? Proč by se nedal zařídit pomalu a řízeně.

Jak je možné, že německý politický národ, i ti kteří měli největší pochyby při zavádění eura a vymohli si slavná maastrichtská kritéria více méně únosných rozpočtových omezení, najednou nechápou o co jde? Ale buďme shovívaví, vždyť euro, tu zbraň hromadného ničení, tolik inteligentních lidí nechápe ani u nás a myslí si, že jde jen o dluhovou a bankovní krizi způsobenou nedisciplinovanými a nezodpovědnými politiky. Je přece evidentní, říkají, že ti zodpovědní v okruhu Německa a Skandinávie by přece společnou měnu mít mohli.

Neviditelná propast

A jsme u toho. Mezi Předalpím a Zaalpím existuje pro většinu lidí neviditelná ekonomická nerovnost, možná přímo propast, kterou měla společná měna zacelit, vyrovnat a zdálo se, že se ji nějaký čas v tomto úsilí daří. I svět (trhy) na pár let uvěřil – jedna měna, jedna banka, jedna inflace, jeden úrok. A životní úroveň zázračně rostla. Jenomže v podzemí se přesouvaly tektonické vrstvy. Levné euro centrálního úroku nafukovalo lokální inflaci, zvyšovalo místní výrobní náklady a snižovalo konkurenceschopnost jihu. Mezi severem a jihem vznikla masivní propast obchodní bilance i běžného účtu, dokonce relativně větší než mezi USA a Čínou. Bylo by hezké, kdyby banky úvěrovaly jen rozumné (a nikoli spekulativní) podnikatelské záměry, ale když ty peníze z ECB nešité na míru přehřátého španělského a irského hospodářství, abychom jmenovali ty fiskálně zodpovědné a s vyrovnaným rozpočtem, byly tak levné a špatné investice nevidí často za konjunktury ani specialisté. A když se hospodářsky daří, roste i státní předražený aparát, přibývá špatných studentů na zbytečných univerzitních oborech, rostou nároky i korupce.

A politiky nikdo nevaroval, chyběl měnový kurs, onen viditelný ukazatel ceny peněz, navíc automaticky vyrovnávající platební bilanci. A tak, prosím, nekamenujme politiky v časech, kdy musí slibovat stále rostoucí životní úroveň, stále rozšiřovat sociální sítě všeho druhu a dokonce i zachraňovat svět před ekologickou katastrofou. To všechno něco stojí, to všechno znamená náklady – i na armádu (nezbytných) úředníků.

Trest eurem

Německo teď žádá tvrdý trest a discíplinu, deflaci a snížení životní úrovně zadlužených států na úroveň hospodářství, které nevybudovalo německý průmysl. Němci tomu fandí, ale tady jde o velké politické drama. Co když takový diktát velmi mnoho lidí naštve?

Co je však ještě horší, že se v tunelu eura budovat hospodářství nedá. Radikální snížení pracovních možností povede jen k emigraci talentů i chudých lidí bez práce, nadcházející recese vytvoří dlouhodobý tlak na stálé snižování euronákladů, které budou stále kulhat za přijatelnou exportní cenou výrobků. Ty tam jsou zlaté časy devalvace!

Co teď? Ani inflační monetizace dluhů (po staru rotačky na peníze), které se Němci právem brání, ani odpuštění dluhů jižním státům v režimu eura růst nenastartuje.

Jenomže právě tohle budovatelé Unie nechtějí pochopit, z eura si udělali svátost a modlu, raději vytvoří nějaké nové Direktorium (Komisi pro veřejnou bezpečnost) na záchranu Evropy. Potřebnou dekonstrukci eura staronovým vůdcům Evropy asi nevysvětlíme, ale demokratický instinkt posílen recesí, se nakonec možná probudí, a jednou svrhne inženýrské vládce, aby mohla nastat normální pragmatická a neideologická spolupráce svobodných evropských republik.

Zkrácená verze vyšla v LN, 29. 11. 2011