„Nevyhnutelné nikdy nenastane, zato neočekávané vždycky,“ prohlásil kdysi slavný ekonom, avšak Irové tenhle výrok přisuzují jinému Johnymu, svému učenci a filosofovi, Mahaffyovi, který dokázal svým ostrovtipem občas překonat i nepřekonatelného Oscara Wildea. A tak po víkendovém projevu premiéra, který varoval, že referendum o fiskální smlouvě (31. května) se netýká německé vlády nad Evropou, ale jen nezbytné stability společné měny a budoucnosti Irska v eurozóně, se irská diskuse a zápas o 39 procent nerozhodnutých voličů, rozhořela naplno. Je chvályhodné, že vláda po fiasku demokracie v Řecku a Itálii poslechla ústavní soud a odhodlala se riskovat lidové hlasování. Znamená to, že Irové, světová literární velmoc a mistři anglické rétoriky, vytěží ze své absurdní situace maximum, a smrtící síla slov bude ještě dlouho zaznívat po celém světě.

O čem vlastně je tohle referendum? O irské způsobilosti být v eurozóně? Těžko. Z eurozóny se nevyhazuje. O členství v Unii? Také ne. Irové své původní nadšení ztrácejí pomalu. Tak snad o ekonomické budoucnosti Irska, jak tvrdí krizový premiér, čili o fiskální disciplíně více méně maastrichtských kritérií. Ale ta přece Irsko splňovalo i před krizí a v letech 2003 – 2006 nemělo ani tzv. teď nepřípustný strukturální deficit (-0,5). Ten je ovšem těžko definovatelný, takže jej nelze předhodit lidovému plebiscitu. Cynici tvrdí, že je hlasování o tom, zda v budoucnu může Irsko počítat s případnou půjčkou. Zvlášť nepěkná otázka, solidární Unie přece nevydírá, i když přinutila bývalou irskou vládu, která na to padla místo banky, splácet spekulativní dluhy Angloirské banky (31 miliard eur) a to i s dávnými vysokými úroky, ačkoli je z devadesáti procent vlastnili cizinci. Nebo snad právě proto? Čeho se tedy týká to poslední a jediné ústavní referendum v celé Unii, jež už nemá podle lisabonské smlouvy moc veta? Nepochybně i proto bylo hlasování odloženo na téměř nejzažší datum po francouzských a řeckých volbách, aby volič věděl, že o moc nejde, a za 4, 2 miliardy na kampaň volil správně. Nový nevyhnutelný (cyklický) francouzský prezident přece s fiskální smlouvou, jak řekl, pořádně zamává a případné referendum teď slíbil i prohrávající kandidát Sarkozy.

Velký problém s referendem má v Irsku (i jinde hlavně v Holandsku) levice, čili keynesiánci, ti totiž považují teorii anticyklických zásahů vlády do hospodářství za zdravý rozum. Stát má v přebytku své výdaje tlumit, ve stagnaci zvyšovat. A teď má platit opak?

Ale ne. Jde o daleko prostší věc. V Unii jde vždy jen o jedno, zrušit politiku: vytvořit unitární a univerzální správné a jednou pro vždy platné a pro všechny závazné pravidlo vymahatelné evropským soudem. Proto přichází ke slovu Velký Bratr – myslet dál je už zločin.

LN 24. 04. 2012