Německé veřejné mínění se nachází v psychologické pasti. Už více než půl století politici všech parlamentních stran hlásí doktrinu (a školy i média ji po nich opakují), kterou donedávna představovali jako nebetyčný ideál, totiž, že jenom federální Německo ve federální evropské unii má existenční smysl“ (jako odčinění za historické zločiny) a jako by navíc představovali vynález společné euroměny jako svorník budoucí unie a stabilní nezpochybnitelný nástroj prosperity. Tahle státní ideologie už čtvrtý rok dostává čím dál zjevnější trhliny. Nejlepším příkladem je bestseller socdemokratického disidentského bundesbankéře Thila Sarrazina „Evropa euro nepotřebuje.“ Společná měna se začíná jevit jako prokletí. O prosperitě v euru už nikdo v Německu ani nepípne, ideál zanikl; politici teď záchranu eura prosazují negativně jako existenční nezbytí k zachování unie i společného trhu (?) a voliče děsí katastrofou rozpadu eurozóny, čemuž oni tvůrci eura mají hrdinně zabránit.

Německé dilema nedávno popsal týdenník Der Spiegel. Na dvou stránkách líčí eurogeddonu děsivý chaos, propad hospodářství, nezaměstnanost a bídu, aby na straně třetí prohlásil, že „pokud by ovšem německá vláda ustoupila tlaku Jižanů, byl by to zločin, riziko zkázy by bylo ještě větší. Místo nekontrolovatelného krachu by Německo bylo vystaveno nekontrolovatelné transferové unii a rok co rok by Němci museli doplácet na Jižany dvouciferné milardové sumy.“ Článek perfektně vystihuje kancléřčinu dvojí salámovou politiku na záchranu jak ideologického eura, tak německých peněz v dluhopisech nesolventních států. Půjčky pouze výměnou za fiskální kázeň, aby, čteme-li mezi řádky, (nemorální) dlužník a euro mohli nějaký čas přežít a splácet. Půjčovat nesolventnímu dlužníkovi znamená bohužel nakonec jen jedno: zvyšovat a oddalovat jeho bankrot.

Dnes už netřeba dokazovat, že dluhy Řecka, Kypru, Irska, Portugalska, Španělska a zanedlouho Itálie i Francie nelze léčit dalšími půjčkami. Potřebují být smazány (eufemisticky jde o tzv. restrukturalizaci), má-li být postupující krize a nákaza eurozóny zažehnány, jinak se ekonomicky nesolventní státy nevymaní ze sebezničující deflace (dluh stoupá, příjmy klesají). Některé jižní státy potřebují bankrot (Řecko, Španělsko, Portugalsko) ostatní značné odpustky. Eurozóna (euroval a ECB) čili daňový poplatník tak musí za nemorální politiky zaplatit. Neporušili snad politici maastrichtskou smlouvu (no bailout), když nenechali nesolventní „suverény“ z ideologické příčiny zkrachovat? Řecká „záchrana“ v květnu 2010 by měla vejít do historie jako největší chyba europolitiků. Řecko čeká třetí půjčka a náklady jsou dnes mnohonásobné. Pomoc měla být původně jednorázová „výjimečná“ a „nezbytná,“ aby zabránila výpadku z eura a další nákaze. Ta ale nezadržitelně postupuje a bude stále dražší. A solventních půjčovatelů bude ubývat. Čím více se půjčuje (bankám i státům), tím více se zvyšují dluhy věřitelů a dluhová krize se prohlubuje a prodražuje.

Euro byl katastrofální nápad, ale poslední pokusy o fiskální unii místo odpisů jsou ještě horší, protože na tu skutečnou, evropské národy (hlavně Francie) nemají žaludek. A tak zřejmě půjde jen o fíkový list, jenž má zakrýt stroj na peníze (ECB); nesolventní státy ani banky však nezachrání. Všechny summity totiž hledají náhražky za reálné peníze. Seveřany děsí transférová unie víc než eurogeddon. Prozíravá maastrichtská smlouva měla chránit daňové plátce před nezodpovědným utrácením v ostatních zemích klubu, pod vedením Angely Merkelové však byla porušena, v případě Španělska už po čtvrté. Nevím jestli si aktéři mysleli, že nákaza bude izolována, snad to zpočátku vypadalo slibně a levně, euro se zachrání a banky v Německu dostanou své peníze zpátky. Empiricky vzato šlo však o politický zločin a nejen proti Řekům. Německá garnitura stále ještě dlí v zajetí své ideologizované minulosti a propadá pokryteckému moralismu: „země, které považovaly pravidlo omezení svých rozpočtů a veřejných dluhů i bank za čistě teoretické, nemůžou žádat o pomoc.“ To je sice hezké a správné, ale když se podíváme na ty, kteří dodrželi disciplinu, tak nám zbyde snad jen Finsko a Lucembursko. Německá politická a obchodní třída (ta na euru vydělává – zatím) je ve skutečnosti ochotna za záchranu eurozóny platit, občané však ne a tak je půjčky mají uklidňovat. A když to nevyjde, vymyslí se jiný obchvat.

Der Spiegel si povšiml, že mimo Německa existují i neoblomní unionisté, kteří vidí problém přece jen jinak a cituje lucemburského financministra Luc Friedena: „Teď už nejde o management měnové unie, ale o její zeměpisné složení.“ To je jedna možnost. Ta druhá je zaplatit co nejrychleji, jinak nezůstane solventní nikdo – a eurozóna se rozpadne.

Psáno pro Týždeň, 29. 6. 2012