Je to k nevíře, ale už 22 let od převratu chátrá zablokovaný zkonfiskovaný majetek církve, o který se nikdo pořádně nestará, neinvestuje do něj a nepodniká. Kde chybí majitel, vládnou ruiny. Smutná to bilance polistopadových vlád, ty miliardy ušlého zisku.

A když konečně svitla naděje na kompromisní vyrovnání, a to jen proto, že se bouří obce, které se nemohou rozvíjet, a státní pokladna musí vyplácet rostoucí náklady na financování duchovních, aby spasila díru v rozpočtu, chtějí socdemokraté opět znárodňovat. Rádi by vytvořili nový státní fond a po republice roztroušené malé výměry polností, lesů i trosky budov spravovat. To by nenapadlo ani soukromou firmu, jak ale vysvětlit nechápavým, že stát (úředníci) podnikat neumí. Snad jen připomenout, že jsme za ta léta svobody obohatili světový slovník o nové slovo – tunel.

Lze namítnout, že stát nemá poručníkovat ani částečně financovat církve a stačilo by s takovou neblahou praxí jednoduše skoncovat. Jenomže náš převrat byl, byť nedokonalým, návratem do západní majetkové a právní civilizace. Kontinuita právnických osob, církevních nadací, charit, spolků a far je nepopiratelná stejně jako právní kontinuita Lidového domu a museli bychom zrušit soud ústavní. Jinak to znamená nekonečné a nákladné handrkování soudních sporů.

Socialisté mají k soukromému majetku už od doby svých marxistických kořenů značně ambivalentní vztah. Ještě v sedmdesátých letech v Anglii a Francii zestátňovali (ovšem za náhradu) a když přišilo fiasko, konečně pochopili. Od těch dob považují tržní hospodářství za dojnou krávu a snaží se zvyšováním daní rozdávat potřebným. Nic proti tomu, je-li to šité na míru opravdu potřebných i postižených a také na míru dojné krávy. Jde však o volby, a protože každá společnost na světě má dvě třetiny občanů s podprůměrným platem, sliby a daně vybudovaly moloch byrokratického pečovatelského státu a nakonec i krizi státních dluhů.

Co teď v recesi když už předvolebním materiálním slibům nikdo neuvěří.

A tak se chytili, jak jinak, staré demagogie. Socialismus totiž historicky vděčí za svůj úspěch spojením dvou odlišných motivů – starosti o chudé a závisti vůči bohatým.

Že je církev chudá a zdevastovaná pronásledováním? Že stát má podprůměrné platy duchovních kompenzovat majetkem a nejde ani o dvě promile restitucí? Nebylo téma. Snad je ta závist věčná, řekli si, a snad by se ještě dalo parazitovat na dávném českém protiřímském zaujetí. Mají smůlu. Dávno už tomu, co zástupy poutníků proudily na pole u Lipan a odpudivé nacionálně-socialistické plakáty slušné občany prostě – odpuzují.

LN, 13. 8. 2012